13 C 148/2025-28 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 14 760 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 23. 5. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 2 760 Kč vrátit do 22. 6. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalované na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nedostála, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nevrátila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč a smluvního úroku ve výši 2 760 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 760 Kč za dobu od 23. 6. 2024 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 23. 5. 2024 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 3 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s úrokem ve výši 690 Kč splatit nejpozději do 22. 6. 2024. Následně téhož dne byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 8 800 Kč a výše úroku na částku 2 024 Kč. Téhož dne pak byl uzavřen i dodatek č. 2, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 12 000 Kč a výše úroku na částku 2 760 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně. Dle doložených výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalované dne 23. 5. 2024 zaslány postupně částky 3 000 Kč, 5 800 Kč a 3 200 Kč. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne 26. 7. 2024.4. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, (viz seznam postoupených pohledávek) byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 12. 2024. K úhradě dlužné pohledávky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2024 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž jí byla k úhradě určena lhůta tří dnů.5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databázích a dále vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a z úvěrové historie. Přitom ani po výzvě soudu k posuzování úvěruschopnosti žalované nepředložila jediný důkaz a výslovně uvedla, že žádnými důkazy nedisponuje. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.14. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uza