13 C 217/2025-24 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 16 202 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 5. 4. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému 3 500 Kč, následně dne 19. 4. 2024 byla zápůjčka navýšena o 8 900 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splatit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 802 Kč nejpozději dne 27. 4. 2024. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně, kde žalovaný vyplnil formulář žádosti o poskytnutí zápůjčky, kam zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a emailové adresy, čímž učinil vůči žalobkyni návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Následně žalovaný zaškrtnutím příslušného řádku potvrdil, že se seznámil se zněním smlouvy o zápůjčce a se zněním všeobecných obchodních podmínek. Konečně došlo k podpisu smlouvy ze strany žalovaného, kdy tento podpis byl tvořen zadáním PINu, který žalobkyně žalovanému zaslala na telefonní číslo uvedené ve formuláři. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech, tyto informace žalobkyně ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Informace a dokumenty žalobkyně vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný však svému závazku řádně nedostál, když žalobkyni ničeho neuhradil. Žalobkyně v žalobě požadovala po žalovaném vedle dlužné jistiny ve výši 12 400 Kč a poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 802 Kč ještě úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 141 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 202 Kč za období od 28. 4. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 5. 4. 2024 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 3 500 Kč, a to na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 910 Kč, a to nejpozději do 27. 4. 2024. Dne 19. 4. 2024 byl mezi účastníky uzavřen dodatek ke smlouvě o zápůjčce, v němž se účastníci dohodli, že poskytnutá zápůjčka bude navýšena o 8 900 Kč, tedy celkem se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 12 400 Kč na jeho účet. A dále se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit poplatek za navýšení zápůjčky ve výši 1 335 Kč, celkový poplatek tak činil 2 245 Kč. Dle článku 2.3 smlouvy byla ujednána pro případ prodlení žalovaného s plněním svých závazků povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále zde byla sjednána povinnost nahradit účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalovaného dle Sazebníku (mj. poplatek 500 Kč za písemnou výzvu k úhradě). Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a Sazebník. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy podpis žalovaného byl nahrazen zadáním PIN kódu do příslušného pole na webových stránkách žalobkyně. V souladu s článkem 2.10. a 2.11. Všeobecných obchodních podmínek byla před uzavřením smlouvy totožnost žalovaného ověřena provedením autorizace platební karty, a to tím způsobem, že žalovaný byl ze stránek žalobkyně přesměrován na platební bránu poskytovatele platebních služeb, kde zadal údaje o své platební kartě a autorizoval provedení platby ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Z doloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalobkyně na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě poukázala dne 5. 4. 2024 částku 3 500 Kč a dne 19. 4. 2024 částku 8 900 Kč.4. K úhradě dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce měl být žalovaný vyzván upomínkami ze dne 4. 5. 2024, 11. 5. 2024, 18. 5. 2024, 27. 5. 2024 a 11. 6. 2024. Prokazatelně byl žalovaný k úhradě dluhu vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 7. 2025, jejíž odeslání dne 7. 7. 2025 žalobkyně prokázala podacím lístkem. V této upomínce byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě v délce tří dnů.5. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu zápůjčka byla poskytována v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).12. Stran procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně sice uvedla, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjm