20 C 141/2025-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovaným uzavřela předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . (dále jen , Anonymizováno, ) dne 31. 1. 2022 a na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 24 000 Kč (20 000 Kč dne 31. 1. 2022, 2 000 Kč dne 2. 3. 2022 a 2 000 Kč dne 30. 3. 2022). Žalovaný však dlužnou částku řádně nehradil, a to ani na základě upomínky ze dne 27. 6. 2022, když za celou dobu uhradil pouze 4 000 Kč. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Následně soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“ rozhodl bez nařízení jednání. Z předložených důkazů soud zjistil, následující skutečnosti.3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 1. 2022 soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta na jeho účet částka 24 000 Kč, konkrétně 20 000 Kč dne 31. 1. 2022, 2 000 Kč dne 2. 3. 2022 a 2 000 Kč dne 30. 3. 2022, což soud zjistil z výpisů z účtu žalovaného, které si na základě žádosti žalobkyně vyžádal a z potvrzení o provedených platbách z těchto dnů, když původně měla být částka vrácena do 31. 1. 2024. Současně z výpisu z účtu soud zjistil, že jak kreditní, tak debetní obrat žalovaného byl v daném období několik set tisíc a tyto výpisy obsahovaly několik stran položek spočívajících v sázkách.4. Ke zkoumání úvěruschopnosti nebyly ze strany žalobkyně předloženy důkazy,5. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, (mezi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ) a ze dne 19. 12. 2023 (mezi , Anonymizováno, a žalobkyní) a dále z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , které bylo žalovanému společně s předžalobní výzvou odesláno téhož dne, soud zjistil, že tvrzená předmětná pohledávka byla postoupena na současnou žalobkyni, ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 3 dnů od doručení.6. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy čerpal částku 24 000 Kč, kterou měl vrátit do 31. 1. 2024, když však vrátil pouze 4 000 Kč.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.8. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.9. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.10. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně nepředložila žádný důkaz. Na její žádost soud vyžádal výpisy z účtu, když však tyto výpisy měly prokazovat skutečnost, že žalovaný byl majitelem tohoto účtu, když však soud nad rámec zjistil, že žalovaný v průběhu měsíců leden až březen 2022 měl několik stran položek představující výdaje na sázky, když jak kreditní, tak debetní obrat několik set tisíc za měsíc, když debetní ten kreditní vždy převyšoval. Z důkazů, které byly předloženy soud vzal za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně se úvěruschopností žalovaného nijak nezabývala, když nepředložila důkazy ani k příjmovým ani k výdajovým stránkám. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování a dosavadní dluhové zatížení klienta. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, a proto smlouvu posoudil jako absolutně neplatné.11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla ze strany žalobkyně poskytnuta dne celková částka 24 000 Kč, s tím, že žalovaný částku 4 000 Kč žalobkyni vrátil, a proto je požadavek na zaplacení částky 20 000 Kč důvodný, když soud současně posoudil jako důvodný také požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení, avšak až od první prokázané výzvy, která byla žalovanému odeslána, a to byla výzva spolu s oznámením ze dne 11. 1. 2024, kter