22 C 144/2025-46 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 30 530 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 6. 7. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 5 530 Kč vrátit do 8. 9. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč a smluvního úroku ve výši 5 530 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 530 Kč za dobu od 9. 9. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 6. 7. 2024 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 2 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 590 Kč splatit nejpozději do 5. 8. 2024. Následně téhož dne byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 4 000 Kč a výše úroku na částku 980 Kč. Dne 8. 7. 2024 byl uzavřen dodatek č. 2, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 5 500 Kč a výše úroku na částku 1 357 Kč. Téhož byl uzavřen dodatek č. 3, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 18 500 Kč a výše úroku na částku 4 243 Kč. Dne 15. 7. 2024 byl uzavřen dodatek č. 4 dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 20 500 Kč a výše úroku na částku 4 657 Kč. Téhož byl uzavřen dodatek č. 5, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 25 000 Kč a výše úroku na částku 4 243 Kč. Podmínkami čerpání byla dle smlouvy jednak identifikace klienta (zaslání kopie občanského průkazu a zaslání identifikační platby), jednak splnění podmínek úvěruschopnosti a další poskytovatelem úvěru stanovené podmínky. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně, dle kterých je k uzavření první smlouvy třeba generování návrhu smlouvy věřitelem, přijetí návrhu smlouvy klientem prostřednictvím provedení registrace a provedení verifikační platby klientem a k uzavření každé další smlouvy je třeba generování návrhu smlouvy věřitelem a kliknutí na tlačítko „uzavřít smlouvu“ v uživatelském profilu klienta. Odeslání verifikační platby ve výši 0,01 Kč dne 26. 5. 2024 dokládá výpis z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, na němž je u názvu protiúčtu viditelné jméno žalovaného. Dle dalších doložených výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného dne 6. 7. 2024 zaslána částka 2 500 Kč a 1 500 Kč, dne 8. 7. 2024 částka 13 000 Kč a 1 500 Kč a dne 15. 7. 2024 částka 2 000 Kč a 4 500 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 8. 9. 2024.4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve spojení s přílohou k této smlouvě byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2025. K úhradě dlužné pohledávky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 1. 2025 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž mu byla k úhradě určena lhůta tří dnů.5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru