22 C 147/2025-44 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 501 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne 24. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované na její bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 5 431 Kč vrátit do 22. 12. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalované na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy nedostála, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 050 Kč, smluvního úroku ve výši 5 451 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 050 Kč za dobu od 23. 12. 2024 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 24. 4. 2024 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena „Smlouva o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, “, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 200 % ročně. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalovaná mohla podle čl. II. odst. 1 čerpat úvěr po celou dobu trvání smlouvy, a to opakovaně, maximálně do výše úvěrového rámce. Jako důsledek porušení smlouvy si strany mj. ujednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně může omezit nebo zastavit další čerpání úvěru, případně od smlouvy odstoupit nebo dluh prohlásit za okamžitě splatný (čl. II. odst. 2). Součástí smlouvy byly obchodní podmínky a sazebník (čl. VII. odst. 3.4).4. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku na webových stránkách http://www., Anonymizováno, .cz, na které žalovaná vyplnila registrační formulář, vybrala si dostupné parametry (výše požadovaného úvěru a termín splatnosti), uvedla své osobní údaje (mj. telefonní číslo, emailová adresa) a vytvořila zákaznický účet. Následně obdržela formou SMS verifikační kód nezbytný k podpisu smlouvy, který zadala do příslušného pole v zákaznickém účtu, a po odsouhlasení návrhu smlouvy právní předchůdkyní obdržela verifikační SMS, čímž byl proces uzavření smlouvy finalizován. Částku 10 000 Kč poukázala právní předchůdkyně na účet uvedený ve smlouvě, tj. účet č. , č. účtu, , který patří podle sdělení České spořitelny, a. s. žalované; současně z výpisu z tohoto účtu vyplývá, že na něj skutečně bylo dne 24. 4. 2024 připsáno 10 000 Kč. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne 22. 12. 2024.5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, ve spojení s přílohou k této smlouvě byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2025. K úhradě dlužné pohledávky byla žalovaná předžalobní upomínkou ze dne 18. 1. 2025 odeslanou dle podacího lístku téhož dne, v níž jí byla k úhradě určena lhůta tří dnů.6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně