28 C 250/2025-53 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 32 318,81 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované celkem částku 15 000 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, dále nahlédla do příslušných registrů a prostřednictvím aplikace Kontomatik měla přístup k osobním bankovním údajům žalované. Při posouzení úvěruschopnosti vycházela z příjmu žalované 61 375 Kč. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a dosud na úvěr zaplatila pouze částku 300 Kč. Žalobkyně proto požadovala jistinu ve výši 14 997,89 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 297,38 Kč, smluvní úrok ve výši 16 395,75 Kč, smluvní pokutu ve výši 627,79 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 295,27 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku až do výše 80 000 Kč, a to na základě žádosti žalované o čerpání, a žalovaná se zavázala společně s jistinou zaplatit žalobkyni taktéž úrok s úrokovou sazbou 0,933 % denně a poplatek za vyplacení traše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. Pro případ prodlení žalované byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky do zaplacení. Žalobkyně předložila soudu také dokument Informace pro spotřebitele, kde jsou uvedeny obecné informace o procesu poskytování spotřebitelského úvěru, a dále Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru a Všeobecné obchodní podmínky. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (viz dokument autorizace ověření totožnosti). Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne 4. 10. 2023 částku 15 000 Kč. Vlastnictví předmětného účtu žalovanou vyplynulo ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 7. 8. 2025. Z tohoto sdělení taktéž vyplynulo, že dne 4. 10. 2023 byla na tento účet připsána částka 15 000 Kč od žalobkyně.4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná tak v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti s další 1 osobou, z nichž všechny osoby měly disponovat vlastním příjmem. Co se týká příjmu žalované, tak při podání žádosti o úvěr uvedla částku 61 400 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 61 375 Kč. Stran měsíčních výdajů pak žalovaná uvedla, že má pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 500 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení pak vyčíslila částkou 9 000 Kč, další nezbytné výdaje byly vyčísleny částkou 500 Kč a ostatní zbytné výdaje pak částkou 5 000 Kč; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 4 280 Kč včetně rezervy ve výši 650 Kč. Disponibilní příjem žalované tak dle výpočtu žalobkyně činil 55 200 Kč.Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 61 375 Kč, přičemž žalobkyně posuzovala období od 25. 6. 2023 do 20. 9. 2023 a zohledňovala všechny příchozí platby na účet žalované. Z výpisu z aplikace , Anonymizováno, jsou patrné pohyby na běžném účtu žalované v období od 9. 1. 2023 do 1. 10. 2024. Co se týká příjmových položek, pak žalované byl v tomto období vyplácen přídavek na dítě a rodičovský příspěvek za měsíc 12/2022 ve výši 9 463 Kč a následně za měsíce 1-7/2023 ve výši 9 663 Kč měsíčně, dále za měsíce 6-7/2023 byl žalované vyplacen také příspěvek na bydlení v souhrnné výši 16 348 Kč a za měsíc 8/2023 pak byl žalované vyplacen přídavek na dítě, rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení v celkové výši 17 837 Kč, ostatní příjmové položky byly nahodilé, není znám ani jejich účel. Z výdajových položek pak u části není znám jejich účel a část je tvořena sázkami.5. E-mailovou zprávou ze dne 27. 3. 2024 bylo žalované sděleno, že celková dlužná částka ve výši 33 123,81 Kč je nyní splatná. Předžalobní výzvou ze dne 4. 12. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 4. 10. 2023, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a maj