6 C 148/2025-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 156 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 15. 6. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši celkem 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím do 18. 8. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že důkazy o tomto nedisponuje. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky řádně a včas nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně po žalovaném požadovala vedle dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč zaplacení smluvního úroku ve výši 5 156 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou žalobkyně požadovala rovněž zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 156 Kč od 19. 8. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 15. 6. 2024 prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit jednorázově do 15. 7. 2024 společně s úrokem ve výši 1 380 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově, které žalobkyně doložila. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu s Obchodními podmínkami, dle kterých je k uzavření první smlouvy třeba generování návrhu smlouvy věřitelem, přijetí návrhu smlouvy klientem prostřednictvím provedení registrace a provedení verifikační platby klientem a k uzavření každé další smlouvy je třeba generování návrhu smlouvy věřitelem a kliknutí na tlačítko „uzavřít smlouvu“ v uživatelském profilu klienta (článek Okamžik uzavření, odst. 1 obchodních podmínek). Týmž způsobem byl mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 21. 6. 2024 uzavřen dodatek ke smlouvě o úvěru, na jehož základě došlo k navýšení celkové částky jistiny úvěru na 25 000 Kč a k navýšení úroku na částku ve výši 5 156 Kč, ostatní ustanovení smlouvy zůstaly nezměněny. Dle doloženého výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla dne 17. 6. 2024 ze strany právní předchůdkyně žalobkyně zaslána na bankovní účet žalovaného označený ve smlouvě částka 6 000 Kč, dne 21. 6. 2024 pak částka 19 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu dopisem ze dne 18. 8. 2024.4. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve znění jejího dodatku č. 1 byla pohledávka za žalovaným v souladu s článkem 3.16 této smlouvy postoupena na žalobkyni (rámcová smlouva o postoupení pohledávek včetně dodatku č. 1, seznam postoupených pohledávek). Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 18. 1. 2025 (oznámení o postoupení pohledávky). Dopisem z téhož dne byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby, a to do tří dnů (předžalobní upomínka). Tyto dopisy byly žalobkyní odeslány na adresu žalovaného téhož dne (podací lístek).5. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. 15. 6. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.7. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“8. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými důkazy.9. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“10. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.11. Vzhledem k tomu, že žalovaný na poskytnutý úvěr dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 25 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 18. 1. 2025, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalovanému dopis doručen dne 22. 1. 2025. Jelikož dle výzvy byl žalovaný povinen provést úhradu do 3 dnů, tj. do 27. 1. 2025 (srov. § 607 občanského zákoníku, dle kterého „Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.“), tak ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 1. 2025, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala ve výši 12,75 % ročně, tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná sazba ke dni 28. 1. 2025. Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení od 28. 1. 2025 do zaplacení v zákonné výši stanovené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 12 % ročně.12. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.13. O