6 C 43/2025-23 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 193 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela dne 10. 2. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky právní předchůdkyni žalobkyně splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 193 Kč nejpozději do 10. 3. 2023. Tato smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobkyně, kde žalovaný poté co se zaregistroval a zřídil si uživatelský účet, zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a v rámci webového rozhraní mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy a tuto smlouvu podepsal zadáním unikátní kódu, který mu byl zaslán přes SMS. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, k tomu žalobkyně uvedla, že původní věřitelka lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB) a výslovně uvedla, že k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje žádných důkazů. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy nedostál a právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 193 Kč, a zákonného úroku z prodlení z částky 20 193 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 10. 2. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč s tím, že tato částka bude poskytnuta žalovanému na jeho bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy, tj. číslo účtu: , č. účtu, . Žalovaný se pak zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 40 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 893 Kč (po slevě) / 10 193 Kč (před slevou) jednorázově nejpozději do 10. 3. 2023. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. Ke smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, shrnující podstatné náležitosti úvěru.4. Dle doloženého potvrzení o platbě byla částka 10 000 Kč odeslána dne 10. 2. 2023 z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného číslo účtu: , č. účtu, .5. Na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 14. 6. 2023 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 9. 2024, v němž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.6. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů předžalobní upomínkou ze dne 21. 9. 2024, odeslanou dle předloženého podacího lístku žalobkyní téhož dne.7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tj. k 10. 2. 2023 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“13. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když pouze uvedla, že její předchůdkyně provedla lustrace v příslušných databázích. Přitom výslovně uvedla, že k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenavrhuje žádných důkazů. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.14. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“15. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.16. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, proto soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 21. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslá