20 C 218/2025-74 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 85 250 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené Úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, ze dne 16. 5. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 89 999 Kč na nákup zboží u prodejce, přičemž částka byla zaslána přímo prodejci a žalovaný se zavázal předmětnou částku spolu s příslušenstvím vrátit v 84 měsíčních splátkách po 1 891 Kč, tedy se zavázal uhradit 158 844 Kč. Žalovaný však uhradil pouze 34 838 Kč. Současně žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný dále nic neuhradil domáhá se žalobkyně uhrazení 85 250 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 15 692,28 Kč od 2. 2. 2024 do 24. 4. 2025, úrok 15 % ročně z částky 81 983 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 14 822,20 Kč od 16. 2. 2024 do 24. 4. 2025, zákonný úrok z prodlení z částky 84 513 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně soudní cestou.2. Žalovaný ve věci nic neuvedl a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně vyžádala informace o úvěruschopnosti žalovaného, které zpracovala do tzv. matričního listu klienta, ve kterém uvedla, že žalovaný bydlí v podnájmu, má nejvyšší dosažené vzdělání učňovské, bydlí sám, jeho příjem činí 24 239 Kč a výdaje 8 000 Kč. Stejné údaje byly uvedeny o v potvrzení o provedení bonity klienta. Z úvěrové zprávy však soud současně zjistil, že žalovaný má jeden existující úvěr, kde zbývá doplatit 261 400 Kč, když se splátkami není po splatnosti.4. Z mimořádných výpisů zaúčtovaných transakcí žalovaného soud zjistil, že v dubnu 2022 měl žalovaný počáteční zůstatek 4 719 Kč, konečný -2 679,26 Kč, když pravidelné trvalé příkazy a inkasa činila výdaj ve výši 13 067 Kč, jeho mzda činila 26 327 Kč; za květen činila mzda 24 838 Kč, trvalé příkazy 12 439 Kč, z čehož jen nájem činil 9 300 Kč; za únor činily trvalé příkazy částku 12 545 Kč z toho nájem 9 100 Kč, mzda 25 139 Kč, i v tomto měsíci měl žalovaný konečný zůstatek v měsíci záporný. V březnu mzda žalovaného činila 22 707, trvalé příkazy a inkasa 14 145 Kč, z toho nájem 9 100 Kč a ačkoliv tento měsíc byl žalovaný tzv. v plusu, bylo to způsobeno tím, že si přeposlal na tento účet částku 39 139,20 Kč, tedy za tento měsíc byla útrata o 34 tis. vyšší, než činila jeho mzda.5. Z Úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, ze dne 16. 5. 2022 soud zjistil, že tato smlouva byla ze strany žalobkyně i žalovaného podepsána dálkově, předmětem této smlouvy byl nákup vozidla od prodejce , právnická osoba, ., když koupě vozidla byla financována z úvěru, který žalovanému poskytla žalobkyně. Součástí smlouvy byl Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Úvěrové podmínky společnosti. Z opisu proplacení smlouvy soud zjistil, že žalobkyně v souladu s pokynem žalovaného zaslala žalovanému poskytnuté finanční prostředky na účet prodejce ve výši 89 999 Kč.6. Výzvou ze dne 1. 2. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, když tato výzva byla odeslána dne 2. 2. 2024. Následně byla žalovanému zaslána také předžalobní výzva ze dne 13. 9. 2024.7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy čerpala částku 89 999 Kč, která byla použita na nákup vozidla a žalovaný měl předmětnou částku spolu s příslušenstvím vrátit ve lhůtě 84 měsíců v pravidelných splátkách 1 891 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.9. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila mimořádné výpisy zaúčtovaných transakcí za 4 měsíce, potvrzení o ověření bonity a úvěrovou zprávu. Z těchto důkazů vzal soud za prokázané, že žalobkyně řádně zkoumala příjmovou stránku, když z těchto důkazů bylo možno zjistit výše mzdy žalovaného, která se v průměru pohybovala okolo 24 tis. Kč. Avšak byla nedostatečně zkoumána výdajová stránka, nadto sama žalobkyně při poskytování úvěru vycházela z částky výdajů ve výši 8 000 Kč, ačkoliv bylo nepochybné, že žalovaný jen za nájem hradil přes 9tis. Kč. Dále při nahlédnutí do výpisů bylo prokázáno, že žalovaný míval na konci roku vždy záporné zůstatky, s výjimkou měsíce března, kdy si na účet přeposlal částku cca 39 tis. Kč, avšak výdaj tento měsíc měl o cca 34tis. vyšší, než příjem. Žalobkyně se tímto blíže nijak nezabývala a jiné pravidelné výdaje mimo nájem ji nezajímaly. Z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neur