28 C 381/2025-56 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 19 565 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek ve výši 5 784 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 12 měsíčních splátkách po 1 732 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vyhodnocovala informace získané především z bankovních, nebankovních a dalších registrů (vždy bez negativního výsledku), kontrolou příjmů a výdajů žalované a kontrolou výdajů na splátky úvěru. Příjem žalované byl ověřen z pracovní smlouvy a výplatních pásek; takto byl zjištěn pravidelný měsíční příjem žalované 15 000 Kč a další příjmy domácnosti ve výši 19 000 Kč. Měsíční výdaje žalované byly stanoveny částkou 4 200 Kč, a to na základě údajů sdělených žalovanou a doloženými doklady; k této částce byla připočtena částka životního minima a dále byla tato částka navýšena dle ekonomického modelu. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu částku 12 124 Kč a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 6 031,36 Kč na jistině a 2 633,64 Kč na souhrnném poplatku. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, sankční poplatek ve výši 3 400 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 24,53 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 6 031,36 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že žádá o splátky ve výši 500 Kč měsíčně.3. Soud ve věci nařídil jednání, z něhož se oba účastníci omluvili. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav.4. Dne , datum, byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bezhotovostním převodem na účet částku 15 000 Kč (ve smlouvě uveden účet pro vyplacení zápůjčky: , č. účtu, ), kterou se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 1 162 Kč, poplatkem za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení výši 3 524 Kč a částkou za vedení účtu ve výši 1 098 Kč právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 12 měsíčních splátkách po 1 732 Kč. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky a standardní informace o spotřebitelském úvěru. V článku 6.1. smluvních podmínek bylo sjednáno, že pokud žalovaná neuhradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky, má právní předchůdkyně žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, pokud tím nedojde k překročení zákonem stanovené maximální výše smluvních pokut. V článku 6.2. smluvních podmínek je pak uvedeno, že právní předchůdkyně žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených výdajů, které jí v důsledku prodlení žalované vzniknou, a to ve formě poplatku za upomínku, poplatku za návštěvu oprávněného zástupce a poplatku za vymáhání dluhu s tím, že poplatek za zaslanou upomínku činí 300 Kč (článek 6.3. podmínek) a poplatek za zahájení vymáhání dluhu pak činí 1 000 Kč (článek 6.4. podmínek). Z tabulek „Výpočet smluvní pokuty“ a „Výpočet zákonného úroku z prodlení“ pak plyne, že žalovaná uhradila celkem částku 12 124 Kč a dále je patrný výpočet výše smluvní pokuty a kapitalizovaného úroku z prodlení.5. Žalobkyně dále doložila zákaznickou kartu podepsanou žalovanou ze dne , datum, . Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnána s průměrným čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč, což mělo být ověřeno pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami za měsíce září a říjen 2018. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 19 000 Kč, celkové příjmy domácnosti tak byly vyčísleny částkou 34 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalované uvedeno, že žije u rodičů, je svobodná a má 2 vyživovací povinnosti. Žalovaná také uvedla, že nemá zápůjčku u jiné společnosti. Ohledně měsíčních výdajů žalované je zde uvedeno, že odhadované měsíční výdaje žalované činí 4 200 Kč.6. Ze sdělení společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , plyne, že na účet č. , č. účtu, byla dne 17. 12. 2018 připsána částka 15 000 Kč odeslaná z účtu právní předchůdkyně žalobkyně s poznámkou „, Anonymizováno, “.7. Pohledávku za žalovanou postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek (žalobkyně měla v době postoupení jiný název). O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 1. 2. 2022, který byl odeslán společně s výzvou k úhradě dne 11. 2. 2022, jak plyne z podacího lístku.8. Dopisem ze dne 10. 2. 2022, odeslaným dle podacího lístku dne 11. 2. 2022, vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky do 17. 3. 2022. Předžalobní výzvou ze dne 21. 3. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od datace výzvy. Výzva byla odeslána dne 24. 3. 2025, což žalobkyně doložila podacím lístkem.9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, tj. ke dni 17. 12. 2018 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí zápůjčka byla poskytována v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé