28 C 390/2025-67 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 11 827,63 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 5 000 Kč. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen kromě jistiny ve výši 4 999,97 Kč také poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,50 Kč, smluvní úrok ve výši 6 374,68 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 87,84 Kč, poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč a poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši 23,04 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný, a dále nahlédla do příslušných registrů. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a dosud na úvěr nezaplatil ničeho. Žalobkyně proto dále požadovala smluvní pokutu ve výši 77,60 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 375,35 Kč od 8. 1. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 13 800 Kč a žalovaný se zavázal společně s jistinou do 28. 2. 2026 zaplatit žalobkyni taktéž poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky, a dále za volitelnou službu „Klidné spaní“ částku 3,66 Kč denně, za službu „Presto“ částku 165 Kč a za službu „Informační SMS servis“ částku 0,96 Kč denně. V článku VIII. smlouvy je stanoveno, že žalobkyně je oprávněna požadovat za každý den prodlení žalovaného s úhradou dluhu smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do jejího uhrazení. Smlouvu žalovaný podepsal zadáním unikátního SMS kódu. Totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (viz dokument autorizace ověření totožnosti). Součástí smlouvy o úvěru byl i souhlas se zpracováním osobních údajů, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, všeobecné obchodní podmínky a informace pro spotřebitele. V předpisu denních splátek byly vypočteny jednotlivé denní splátky, které měl žalovaný hradit; celková výše jedné splátky činila 58,58 Kč a poslední z nich byla splatná dne 26. 2. 2026. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného č. , č. účtu, dne , datum, částku 5 000 Kč.4. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnost“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalovaném, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaný tak v době poskytnutí úvěru měl žít v domácnosti se dvěma dalšími osobami, přičemž jedna z těchto osob měla pravidelný příjem a druhá nikoliv. Co se týká příjmu žalovaného, tak při podání žádosti o úvěr uvedl částku 22 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 24 610 Kč. Stran měsíčních výdajů pak žalovaný uvedl, že má měsíční výdaje na splátky půjček ve výši 12 000 Kč, na bydlení pak měsíčně vydá částku 2 300 Kč, další nezbytné výdaje činí 3 500 Kč a ostatní zbytné výdaje čítají 3 500 Kč. Žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 14 495 Kč a dále také rezervu ve výši 780 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak dle výpočtu žalobkyně činil 4 500 Kč.5. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného 24 610 Kč. Z výpisu z aplikace Kontomatik jsou patrné pohyby na běžném účtu žalovaného za období od září 2023 do září 2024. Soud z těchto výpisů zjistil, že v měsících září 2023 až listopad 2023 pobíral žalovaný mzdu od společnosti , právnická osoba, , v průměrné měsíční výši 23 543 Kč, dále bylo žalovanému vyplaceno ošetřovné, a to v listopadu 2023 v celkové výši 7 774 Kč a v prosinci 2023 ve výši 4 400 Kč. V lednu a v únoru 2024 byla žalovanému vyplacena podpora v nezaměstnanosti vždy 8 185 Kč a v červenci 2024 pak ve výši 14 342 Kč. V červenci 2024 byla žalovanému vyplacena mzda od společnosti , právnická osoba, , ve výši 16 530 Kč a v srpnu 2024 pak ve výši 25 590 Kč. Ostatní příjmové položky nebylo možno do pravidelných příjmů žalovaného zahrnout, neboť se jednalo o příjmy jednorázové plynoucí od různých osob, kdy jejich účel nebylo možno zjistit. Pravidelné měsíční výdaje (a to zejména výdaje na bydlení, které zpravidla tvoří značnou část výdajů každé osoby) nebyly z daného výpisu seznatelné. Dále z výpisu z aplikace Kontomatik vyplynulo, že žalovaný nepravidelně splácel částky v různé výši společnostem poskytujícím úvěry, a to konkrétně společnosti , právnická osoba, ., a společnosti , právnická osoba, .6. Žalovaný byl o úhradu dluhu upomenut e-mailem ze dne 7. 1. 2025. Předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhled