3 C 24/2022-43 — Okresní soud v Jeseníku

Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 12.971,75 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že nabyl pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřenou dne [datum] mezi společností [právnická osoba] jako původním věřitelem (dále jen původní věřitel) a postupitelem a žalobcem jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel se žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 21.971,75 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 27. 1. 2020. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované [bankovní účet]. Původní věřitel identifikoval platby úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo]. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu upomínkou ze dne 3. 8. 2020. Celková výše nároků žalobce po zohlednění dílčích plateb ze strany činí 12.971,75 Kč nejpozději splatných dne 27. 1. 2020. Žalobce dokládá pouze poslední splatnou fakturu z důvodu jejich velkého počtu, které byly žalované zaslány. Tyto faktury je žalobce případně schopen dodat. Pokud by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, taktéž se neúčastnila jednání u soudu a bylo jednáno v nepřítomnosti žalované dle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Původní věřitel ověřil před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru totožnost žalované (zjištěno z fotografií na č.l. 20-22 spisu). Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne [datum] pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru s výší úvěrového limitu 80.000 Kč. Roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 279,29 %. Úroková sazba činila 11,75% měsíčně. Žalovaná byla povinna splácet úvěr, úroky z úvěru a poplatek za čerpání z bankovního účtu klienta měsíčními splátkami ve výši odpovídající minimálním splátkám dle obchodních podmínek, tj. ve výši 12,50% nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání (zjištěno ze smlouvy o revolvingovém úvěru). Původní věřitel evidoval u žalované aktuální povinnou celkovou částku k úhradě 9.560,24 Kč k datu splatnosti 27. 1. 2020. Zůstatek po poslední platbě ke dni 7. 10. 2019 činil 11.706,30 Kč. Původní věřitel oznámil žalované oznámením ze dne 3. 8. 2020, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru ze smlouvy [číslo] v celkové výši 21.856,89 Kč postoupena žalobci (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky). Žalobce vyzýval žalovanou předžalobní výzvou ze dne 3. 8. 2020 k úhradě dlužné částky ve výši 27.632,89 Kč ve lhůtě 3 dnů (zjištěno z předžalobní výzvy). Ze zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům: Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle ustanovení § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Předchozí věřitel a žalovaná uzavřeli dne [datum] pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru s výší úvěrového limitu 80.000 Kč, která je dle obsahu uzavřeného závazku smlouvou o úvěru dle ustanovení § 2395 o.z. a zákona č. 257/2016 Sb. ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobce. Soud při rozhodnutí vycházel ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterých je poukazováno na povinnost žalobce před poskytnutím úvěru náležitě posoudit schopnost dlužníka – žalované splácet úvěr. Soud vyzval žalobce výzvou ze dne 10. 2. 2022 k doplnění tvrzení ke skutečnosti, jakým způsobem původní věřitel posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. Žalobce na výzvu soudu uvedl, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Věřitel dále provedl lustraci dokladu totožnosti předloženého dlužníkem v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Soud má za to, že původní věřitel žádným způsobem nezjišťoval a už vůbec neověřoval příjmy a výdaje spotřebitele – žalované. Obchodní společnosti podnikající v poskytování spotřebitelských úvěrů dokládají na výzvu soudu např. zákaznické karty, ze kterých jsou zjištěny příjmy a výdaje spotřebitele, a dále dokládají listiny prokazující jednak příjmy spotřebitele (např. mzdový lístek) a jednak výdaje spotřebitele (např. smlouva o nájmu bytu). Žalobce v této věci ničeho na prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované nedoložil. Původní věřitel si tak nesplnil svou povinnost před poskytnutím úvěru náležitě posoudit schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Toto má za následek, že smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum] je ujednáním neplatným dle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. a soud k této neplatnosti přihlédl bez návrhu dle ustanovení § 588 o.z. Soud se dále zabýval otázkou, zda původní věřitel plnil z neplatné smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] a zda se žalovaná bezdůvodně neobohatila čerpáním finančních prostředků. Soud vyzval žalobce výzvou ze dne 2. 5. 2022 k doložení důkazů o čerpání úvěru žalovanou v tvrzené výši 21.971,75 Kč. Žalobce na výzvu soudu žádných důkazů nenavrhl, proto má soudu za to, že žalobce neprokázal, že původní věřitel poskytl žalované finanční prostředky ve výši 21.971,75 Kč. Žalobce nedoložil žádné potvrzení o platbě původního věřitele na účet žalované číslo [bankovní účet]. Soud má za to, že žalobce neprokázal bezdůvodné obohacení na straně žalované dle ustanovení § 2993 o.z. a taktéž tímto neprokázal existenci pohledávky původního věřitele za žalovanou. Je tedy na místě žalobu v celém rozsahu zamítnout (výrok I.) Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná měla plný úspěch ve věci. Žalované však v řízení žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).