11 C 348/2020-35 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) dne [datum] elektronicky prostřednictvím internetové stránky předchůdkyně žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Žalobkyně omluvila svoji přítomnost při jednání, neboť dle jejího názoru bylo možné rozhodnout bez její účasti na základě předložených důkazů. Soud tedy postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodnul v nepřítomnosti účastníků, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. 3. Hodnocením provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce v elektronické podobě, na základě které mu poskytla sjednané peněžní prostředky ve výši 1 000 Kč prostřednictvím poštovní poukázky a žalovaný měl povinnost poskytnutou částku vrátit nejpozději do [datum]. Z doložených důkazů (zejména ze smlouvy o zápůjčce, příkazu k úhradě, výpisu z účtu a předžalobní upomínky) má soud za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně skutečně ze svých prostředků poskytla částku 1 000 Kč a její vrácení požadovala v režimu předmětné smlouvy. Vznik této pohledávky dokládá také smlouva o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka předchůdkyně žalobkyně přešla na žalobkyni. Pokud však uvedené důkazy soud hodnotil společně s doloženou kopií poštovní poukázky, nenabyl přesvědčení, že předchůdkyně žalobkyně poskytla peněžní prostředky právě žalovanému. Z poštovní poukázky znějící na částku 1 000 Kč se podává, že si tyto peněžní prostředky vyzvedl dne [datum] zmocněnec adresáta [celé jméno žalovaného] (tj. žalovaného). V průběhu řízení pak Česká pošta sdělila, osobu zmocněnce může sdělit pouze po zproštění povinnosti mlčenlivosti v souladu se zákonem o poštovních službách. Žalobkyně netvrdila, kdo byl tímto zmocněncem ani jak se peněžní prostředky dostaly do sféry žalovaného, a to ani k výzvě soudu. Z předložených důkazů pak soud nemůže libovolně dovodit, že zmocněnec převzaté peněžní prostředky skutečně předal žalovanému, čímž by žalovanému vznikla povinnost tyto prostředky předchůdkyni žalobkyně vrátit. 4. S přihlédnutím k výše zjištěným skutkovým poznatkům o věci soud dospěl k závěru, že nelze žalobu považovat za oprávněnou. Soud nemá z dosud předložených skutkových tvrzení a důkazů za prokázané, že žalovaný je skutečně ve vztahu k žalobkyni osobou povinnou ve smyslu ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud má pouze za prokázané, že předchůdkyni žalobkyně vznikla peněžitá pohledávka ve výši 1 000 Kč, a že uspokojení pohledávky předchůdkyně žalobkyně je v souladu s § 1879 a násl. o. z. skutečně oprávněna požadovat žalobkyně. Soud přitom nezkoumal, zda pohledávka žalobkyně vyplývá z platného závazkového vztahu, či snad podle § 2991 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení. Podstatné je, že soud nemá za prokázané, že žalobkyně je oprávněna uspokojení pohledávky vymáhat právě vůči žalovanému. Poslední výzvou soudu byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila tvrzení i důkazy a objasnila tak postavení zmocněnce. Podle § 16 odst. 4 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách totiž může nositele poštovního tajemství zprostit povinnosti mlčenlivosti podle odstavce 1 jen odesílatel, adresát, právní nástupce odesílatele nebo adresáta a zástupce odesílatele nebo adresáta. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala a i přes to považovala tvrzené skutečnosti za dostatečně prokázané. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně neúčastnila nařízeného jednání i přes to, že jí muselo být z předchozí výzvy soudu zřejmé, že soud má o skutkovém stavu v této věci pochybnosti a nemůže rozhodnout bez nařízení jednání, nemohla být v souladu s § 118a o. s. ř. vyzvána k doplnění svých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno a neprokázala, že žalovaný je osobou pasivně legitimovanou. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu jako neoprávněnou v celém rozsahu zamítnul. 5. O nákladech řízení bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný. Právě žalovaný by měl vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Soud však zohlednil, že žalovaný nebyl v řízení aktivní, nic netvrdil ani nedokazoval na svoji obranu, ani se neúčastnil jednání; žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.