24 C 220/2020-52 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 693 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovaným a [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). 2. Z provedeného dokazování soud zjistil, že v dokumentu ze dne [datum] nazvaném„ Smlouva o úvěru [číslo]“ je právní předchůdkyně žalobkyně označena jako„ věřitel“ a žalovaný, identifikovaný jménem a příjmením, adresou trvalého pobytu, doručovací adresou, datem narození, rodným číslem, číslem občanského průkazu, telefonním číslem, e-mailem, číslem bankovního účtu a číslem zákazníka, jako„ klient“. Uvedený dokument obsahuje závazek věřitele, že poskytne klientovi úvěr ve výši 4 500 Kč, a závazek klienta splatit tento úvěr do [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 193 Kč. Předmětnou smlouvu měl žalovaný uzavřít poté, co se zaregistroval na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně do svého osobního účtu klienta, jehož prostřednictvím požádal o předmětný úvěr. Dne [datum] byla na účet žalovaného č. [bankovní účet] od právní předchůdkyně žalobkyně připsána částka 4 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na [právnická osoba], [IČO], a smlouvou ze dne [datum] postoupila tato společnost uvedenou pohledávku na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky na žalobkyni oznámeno dopisem ze dne [datum]. Téhož dne vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě jeho dluhu ze smlouvy o úvěru ve lhůtě tří dnů; tato výzva byla podána k poštovní přepravě dne [datum]. 3. Na základě právního posouzení zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru [číslo] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně v podobě předložené soudu. Ačkoli se dle obsahu jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle ustanovení § 2 písm. e) ve spojení s § 3 písm. k) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do [datum], se na ni tento zákon nevztahuje. Podle předložených listin a žalobních tvrzení byla uvedená smlouva o úvěru uzavřena mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně v písemné formě, přičemž za písemnou formu se dle ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. podepsána. Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 5. 2014 do [datum], přitom rozlišuje dva druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis a tzv. prostý elektronický podpis. Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na adrese www.nsoud.cz). V projednávané věci měla být smlouva mezi účastníky uzavřena elektronicky prostřednictvím webového rozhraní uživatelského profilu žalovaného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž žalovaný smlouvu o úvěru nepodepsal. Z ostatních okolností kontraktačního procesu (zejména z výpisu z účtu žalovaného), které časově souvisí s tvrzeným sjednáváním uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru, lze dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným skutečně jednala. Žalobkyně však soudu předložila znění předmětné smlouvy ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění této smlouvy v okamžiku jejího přijetí žalovaným bylo totožné se zněním poskytnutým soudu, tudíž že nedošlo k její následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tyto dokumenty vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou zvolila její právní předchůdkyně, umožnila zachycení obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalovaného uzavřít smlouvu o úvěru v podobě předložené soudu, neboť tato nebyla žalovaným vůbec podepsána, a tudíž nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tak sice podařilo prokázat, že v květnu [rok] jednala její právní předchůdkyně s žalovaným, avšak nepodařilo se jí prokázat, že výsledkem tohoto jednání bylo uzavření smlouvy o úvěru v podobě předložené soudu a že tato smlouva byla uzavřena v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání předmětné smlouvy nebyla prokázána vůle žalovaného tuto smlouvu uzavřít v soudu předloženém znění, a tudíž se jednalo o zdánlivé jednání podle ustanovení § 551 o. z., k němuž se podle ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření předmětné smlouvy o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným v podobě předložené soudu. 4. Žalobkyně však soudu prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 4 500 Kč a že tento nárok na vrácení těchto prostředků žalovaným byl platně a v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. postoupen na žalobkyni. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaný tyto poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátil. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní, respektive její právní předchůdkyní, a žalovaným nebyla platně a účinně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť obdržel plnění bez právního důvodu, a ve smyslu ustanovení § 2993 věty první o. z. má žalobkyně právo na vrácení toho, co žalovanému plnila její právní předchůdkyně. Žalovaný je proto povinen vydat žalobkyni to, oč se obohatil. Soud tudíž rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni poskytnutou částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky dle ustanovení § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný je podle ustanovení § 1968 věty první o. z. v prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalovaný byl povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co jej o to žalobkyně požádala, k čemuž došlo předžalobní výzvou k zaplacení, podanou k poštovní přepravě dne [datum] s lhůtou splatnosti do tří dnů. Tato výzva mohla být žalovanému doručena nejdříve následující den a lhůta k plnění mu tak uplynula dne [datum] a teprve následujícím dnem po uplynutí této lhůty se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu. Proto soud žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení z dlužné částky 4 500 Kč až od [datum] do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. 5. Zbývající část žaloby ohledně požadovaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 193 Kč soud s ohledem na výše uvedenou zdánlivost jednání při uzavírání smlouvy o úvěru zamítl. Soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení z tohoto nároku, protože z důvodu neexistence uvedené smlouvy žalobkyni tento nárok nepřísluší, a tudíž jí nenáleží ani nárok od něj odvozený, tj. úrok z prodlení. Soud rovněž žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z přisouzené částky za období od [datum] do [datum], neboť z provedeného dokazování vyšlo najevo, že výzva k zaplacení byla žalovanému odeslána dne [datum], doručena mu mohla být nejdříve následující den, lhůta k plnění žalovanému uplynula dne [datum] a teprve následujícím dnem po uplynutí této lhůty se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu, a tudíž je prvním dnem jeho prodlení den [datum] a nikoliv již [datum]. 6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se v řízení domáhala ke dni vyhlášení rozsudku (včetně úroku z prodlení kapitalizovaného k tomuto dni) částky 8 348,40 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 5 007,94 Kč, tj. ze 60 %, zatímco žalovaný byl úspěšný co do zamítnuté částky 3 340,46 Kč, tj. ze 40 %. Míra úspěchu žalobkyně tudíž dosáhla 20 % a v tomto rozsahu jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Soud při stanovení výše odměny zohlednil skutečnost, že žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu shodné nároky opakovaně na ustáleném vzoru, a proto výši odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně posoudil podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního