24 C 282/2021-65 — Okresní soud v Jihlavě

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím jako nesplacené půjčky ze smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému půjčku ve výši 5 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 39 týdenních splátkách spolu se souhrnným poplatkem ve výši 2 995 Kč. V článku 8 smluvních podmínek se účastníci dohodli, že v případě včasného neuhrazení příslušné splátky žalovaným má právní předchůdkyně žalobkyně právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému půjčenou částku ve výši 5 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 820 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně neuhrazenou pohledávku za žalovaným ve výši 7 175 Kč, představovanou dlužnou jistinou ve výši 5 000 Kč a neuhrazenou částí souhrnného poplatku ve výši 2 175 Kč, na [právnická osoba] [anonymizováno], reg. č. B [číslo], která následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Obojí postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného předžalobní výzvou ze dne 10. 5. 2021 k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 19. 5. 2021. Soud posoudil závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako platně postoupenou pohledávku podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) z platně a účinně uzavřené smlouvy o půjčce podle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen„ obč. zák.“) ve spojení s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 o. z. Soud toto ujednání posoudil jako smlouvu spotřebitelskou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala při sjednání smlouvy a poskytnutí půjčky jako dodavatel v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný v této pozici nejednal. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně řádně splnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy, neboť jako věřitel poskytla žalovanému peněžní prostředky ve sjednané výši. Co se týká souhrnného poplatku, smluvní ujednání týkající se této platby je formulováno tak, že„ zákazník se zavazuje zaplatit [anonymizováno] v souvislosti s touto půjčkou souhrnný poplatek v částce 2 995 Kč“. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný (a tím určitý) není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel obsažených v ustanovení § 35 odst. 2, 3 obč. zák., která soudu ukládají, aby případné pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Ve světle tohoto požadavku na určitost právního úkonu je smluvní ujednání, jímž byl sjednán souhrnný poplatek, obsažené v předmětné smlouvě o půjčce, zcela neurčité a tuto neurčitost nelze nijak odstranit, neboť ze smlouvy o půjčce ani ze smluvních podmínek této smlouvy nelze žádným způsobem dovodit, z jakých jednotlivých položek se tzv. souhrnný poplatek skládá. Tím je ovšem dán prostor pro to, aby do tohoto poplatku byly zahrnuty i položky, které by v případě, že by byly formulovány výslovně, byly shledány v rozporu s dobrými mravy nebo v rozporu se zákonem. Nadto v případě spotřebitelské smlouvy, jakou smlouva o půjčce v projednávané věci je, nelze takovou neurčitost připustit (k tomu blíže např. rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 8. 8. 2017, č. j. 72 Co 38/2017-55, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2015, č. j. 30 Icm 3955/2013-32, případně rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 79 Icm 2139/2013-27). Ujednání o povinnosti spotřebitele zaplatit podnikateli v souvislosti s hlavním závazkem určitou částku, z nějž není zřejmé, proč ji má spotřebitel hradit, respektive co jí je vlastně hrazeno, dle názoru soudu nepochybně zhoršuje smluvní postavení spotřebitele ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. Tyto úvahy vedou soud k závěru, že v této části je smlouva o půjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným neplatná, a tudíž žalobkyni nárok na úhradu souhrnného poplatku nevznikl. Jak vyplývá z tvrzení žalobkyně i ze smluv o postoupení pohledávek, žalobkyně požaduje z celkové dlužné částky 7 175 Kč, z níž 5 000 Kč představuje jistinu půjčky a 2 175 Kč neuhrazenou část souhrnného poplatku, zaplacení částky 5 000 Kč; podle žalovaným nerozporovaného tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný na svůj dluh částku 820 Kč. Tuto úhradu žalovaného soud s ohledem na neplatnost ujednání o souhrnném poplatku započetl na jistinu půjčky ve výši 5 000 Kč. Jelikož žalovaný soudu netvrdil a neprokázal, že zbývající část jistiny ve výši 4 180 Kč žalobkyni uhradil, soud tuto částku žalobkyni přiznal a ve zbývající části žalobu zamítl včetně požadovaného příslušenství. Co se týče příslušenství z částky 5 000 Kč, soud žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení, neboť žalovaný se dostal do prodlení se splácením peněžitého dluhu ve smyslu ustanovení § 517 odst. 1 věty první obč. zák., a to ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého dluhu 17. 11. 2006, od žalobkyní požadovaného data 2. 7. 2015 do zaplacení. Podle ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. Kromě částky představující neplatně sjednaný souhrnný poplatek a označené v petitu žaloby jako kapitalizovaný úrok soud z výše uvedených důvodů žalobu zamítl jako nedůvodnou i ohledně žalovaným uhrazené části jistiny ve výši 820 Kč a ohledně příslušenství z této částky za požadované období od 2. 7. 2015 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se v řízení domáhala ke dni vyhlášení rozsudku (včetně úroku a úroku z prodlení kapitalizovaného k tomuto dni) částky 9 654,64 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 6 253,02 Kč, tj. z 65 %, zatímco žalovaný byl úspěšný co do zamítnuté částky 3 401,62 Kč, tj. ze 35 %; žalobkyně má tudíž nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 30 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 5 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř. z částky 900 Kč ve výši 189 Kč Celkem tedy žalobkyně vynaložila náklady ve výši 1 489 Kč, z nichž jí náleží náhrada v rozsahu 30 %, tj. částka 446,70 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení jiné lhůty soud neshledal důvod.