11 C 236/2022-32 — Okresní soud v Jihlavě

Při odůvodňování tohoto rozsudku soud vycházel z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím, kterého se domáhá proti žalované jako dluhu ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) dne [datum]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila. Žalobkyně omluvila svoji přítomnost při jednání, neboť dle jejího názoru bylo možné rozhodnout bez její účasti na základě dosud tvrzených skutečností a předložených důkazů. Soud tedy postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodnul v nepřítomnosti účastníků, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. Hodnocením provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o zápůjčce v elektronické podobě, na základě které jí poskytla na její bankovní účet sjednané peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč a žalovaná měla povinnost poskytnutou částku vrátit nejpozději do [datum]. Z doložených důkazů (zejména ze smlouvy o zápůjčce, potvrzení o provedené platbě a předžalobní upomínky) má soud za prokázané, že předchůdkyně žalobkyně skutečně ze svých prostředků poskytla částku 2 000 Kč a její vrácení očekávala v režimu předmětného ujednání. Vznik této pohledávky dokládá také smlouva o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka předchůdkyně žalobkyně přešla na žalobkyni. Pokud však uvedené důkazy soud hodnotil společně se sdělením České spořitelny, nenabyl přesvědčení, že předchůdkyně žalobkyně poskytla peněžní prostředky právě žalované. Z uvedeného sdělení se podává, že majitelem účtu, který byl označen ve smlouvě a na který byly poskytnuty předmětné peněžní prostředky, není žalovaná. Žalobkyně k výzvě soudu nedoplnila skutková tvrzení, z jakého důvodu předmětný nárok uplatňuje právě vůči žalované. Z předložených důkazů pak soud nemůže uzavřít či libovolně dovodit, že se peněžní prostředky skutečně dostaly do sféry žalované, čímž by žalované vznikla povinnost tyto prostředky žalobkyni vrátit. S přihlédnutím k výše zjištěným skutkovým poznatkům o věci soud dospěl k závěru, že nelze žalobu považovat za oprávněnou. Soud nemá z dosud předložených skutkových tvrzení a důkazů za prokázané, že žalovaná je skutečně ve vztahu k žalobkyni osobou povinnou ve smyslu ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud má pouze za prokázané, že předchůdkyni žalobkyně vznikla peněžitá pohledávka ve výši 2 000 Kč, a že uspokojení pohledávky předchůdkyně žalobkyně je v souladu s § 1879 a násl. o. z. oprávněna požadovat žalobkyně. Soud přitom nezkoumal, zda pohledávka žalobkyně vyplývá z platného závazkového vztahu, či snad podle § 2991 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení. Podstatné je, že soud nemá za prokázané, že žalobkyně je oprávněna uspokojení pohledávky vymáhat právě vůči žalované. Poslední výzvou soudu byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila tvrzení (potažmo i důkazy) a objasnila oprávněnost svého nároku. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala žádostí, aby soud vyžádal informace o skutečném majiteli daného účtu, aby mohla učinit příslušná procesní opatření. Zjištěním skutečného majitele účtu by však došlo k nepřípustnému prokazování negativní skutečnosti o tom, že žalovaná není majitelem tvrzeného bankovního účtu. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně neúčastnila nařízeného jednání i přes to, že jí muselo být z předchozí výzvy soudu zřejmé, že soud má o skutkovém stavu v této věci pochybnosti a nemůže rozhodnout bez nařízení jednání, nemohla být v souladu s § 118a o. s. ř. vyzvána k doplnění svých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno a neprokázala, že žalovaná je osobou pasivně legitimovanou. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu jako neoprávněnou v celém rozsahu zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná. Právě žalovaná by měla vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Soud však zohlednil, že žalovaná nebyla v řízení aktivní, nic netvrdila ani nedokazovala na svoji obranu, ani se neúčastnila jednání; žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.