20 C 347/2021-44 — Okresní soud v Jihlavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 386,50 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru č. B0005976111430884 uzavřené mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že v dokumentu nazvaném„ Smlouva o úvěru číslo [anonymizováno]“ je právní předchůdkyně žalobkyně označena jako„ úvěrující“ a žalovaná, identifikovaná jménem a příjmením, datem narození, rodným číslem, telefonním číslem, emailem a číslem bankovního účtu, jako„ klient“. Uvedený dokument obsahuje závazek úvěrujícího, že poskytne klientovi úvěr ve výši 3 500 Kč, a závazek klienta splatit tento úvěr do 17. 8. 2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 886,50 Kč. Předmětnou smlouvu měla žalovaná uzavřít poté, co se zaregistrovala na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně do svého osobního účtu klienta, jehož prostřednictvím požádala o předmětný úvěr. Součástí smlouvy je i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který obsahuje parametry úvěru. Dne 7. 8. 2019 byla na účet žalované č. [bankovní účet] od právní předchůdkyně žalobkyně připsána částka 3 500 Kč s popisem„ Zapujcka [anonymizováno]“. Ze zprávy banky vyplývá, že předmětný účet patřil žalované. Převod peněžních prostředků rovněž prokazuje dokument„ historie transakcí“. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2021 byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 3. 4. 2021. Téhož dne vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě jejího dluhu ze smlouvy o úvěru ve lhůtě 3 dnů; tato výzva byla podána k poštovní přepravě dne 3. 4. 2021. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla soudu předložena omylem. 4. Na základě právního posouzení zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně v podobě předložené soudu. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí být podle ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uzavřena v písemné formě a rovněž musí být podle ustanovení § 105 odst. 1 téhož zákona poskytnuta v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat spotřebiteli. Za písemnou formu se přitom podle ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. podepsána. Zároveň platí, že podle ustanovení § 562 odst. 1 o. z. plní podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Zákon [číslo] Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění účinném od 19. 9. 2016, přitom rozlišuje tři druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis a tzv. prostý elektronický podpis (ten připouští i čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. 7. 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice č. 1999/93/ES). Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle ustanovení § 5 a 6 zákona č. 297/2016 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na adrese www.nsoud.cz). V projednávané věci měla být smlouva mezi účastníky uzavřena elektronicky prostřednictvím webového rozhraní uživatelského profilu žalované na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž žalovaná smlouvu o úvěru nepodepsala. Z ostatních okolností kontraktačního procesu (zejména z potvrzení o platbě), které časově souvisí s tvrzeným sjednáváním uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru, lze dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou skutečně jednala. Žalobkyně však soudu předložila znění předmětné smlouvy o úvěru ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění této smlouvy v okamžiku jejího podepsání žalovanou bylo totožné se zněním poskytnutým soudu, tudíž že nedošlo k její následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tyto dokumenty vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou zvolila, umožnila zachycení obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalované uzavřít smlouvu o úvěru v podobě předložené soudu, neboť tato nebyla žalovanou vůbec podepsána a současně nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tudíž sice podařilo prokázat, že v srpnu 2019 jednala s žalovanou, avšak nepodařilo se jí prokázat, že výsledkem tohoto jednání bylo uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v podobě předložené soudu a že tato smlouva byla uzavřena v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání předmětné smlouvy nebyla prokázána vůle žalované tuto smlouvu uzavřít v soudu předloženém znění, a tudíž se jednalo o zdánlivé jednání podle ustanovení § 551 o. z., k němuž se podle ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou v podobě předložené soudu. 5. Žalobkyně však soudu prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 3 500 Kč a že svůj nárok na vrácení těchto prostředků žalovanou platně a v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. postoupila na žalobkyni. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaná tyto poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátila. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní, respektive její právní předchůdkyní, a žalovanou nebyla platně a účinně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť její právní předchůdkyně ji plnila bez právního důvodu, a ve smyslu ustanovení § 2993 věty první o. z. má žalobkyně právo na vrácení plnění poskytnutého žalované. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vydat to, oč se obohatila. Soud tudíž rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni poskytnutou částku 3 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalovaná byla povinna závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co ji o to žalobkyně požádala, k čemuž došlo výzvou k zaplacení podanou k poštovní přepravě dne 3. 4. 2021 s lhůtou splatnosti do tří dnů. Výzva mohla být žalované doručena nejdříve dne 7. 4. 2021 (podle § 573 o.z.) Lhůta k plnění tak žalované uplynula dne 10. 4. 2021 a teprve následujícím dnem po uplynutí této lhůty se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dluhu. Proto soud žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení z dlužné částky 3 500 Kč až od 11. 4. 2021 do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) soud žalované uložil, aby žalovanou částku zaplatila do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. 6. Zbývající část žaloby ohledně požadovaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 886,50 Kč soud s ohledem na výše uvedenou zdánlivost právního jednání zamítl. Soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení z tohoto nároku, protože z důvodu neexistence uvedené smlouvy žalobkyni tento nárok nepřísluší, a tudíž jí nenáleží ani nárok od něj odvozený, tj. úrok z prodlení. Soud rovněž nepřiznal úrok z prodlení za období od 18. 8. 2019 do 10. 4. 2021, neboť žalované byla v prodlení až po odeslání výše uvedené výzvy. 7. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ohledně částky 3 785 Kč (včetně kapitalizovaných úroků ke dni vyhlášení rozsudku), tj. ze 55 %, zatímco žalovaná byl úspěšná co do zamítnuté částky 3 022,05 Kč (včetně kapitalizovaných úroků ke dni vyhlášení rozsudku), tj. z 45 %. Poměr úspěchu a neúspěch je tak mezi účastníky vyrovnaný, a proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.