4 C 321/2022-28 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 199 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 2. 11. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce na základě, které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se podle smlouvy zavázal zaplatit poskytnuté peněžní prostředky nejpozději do 2. 12. 2020 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek [webová adresa]. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 1 758 Kč, dále neuhradil ničeho, i přes to, že k tomu byl ze strany žalobkyně vyzván. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, ač byl řádně předvolán v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud tak jednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Soud ze smlouvy o zápůjčce zjistil, že jako věřitel je uvedena [právnická osoba], s.r.o. a jako dlužník v ní figuruje žalovaný. Smlouva je datována k 2. 11. 2020. Dokument připojený k návrhu neobsahuje podpis žalovaného, místo podpisu je uveden pouze čtyřmístný SMS kód. Žalovanému měla být na základě této smlouvy poskytnuta zápůjčka ve výši 14 000 Kč bez určení účelu. Žalovaný byl podle předložené smlouvy povinen zápůjčku splatit v plné výši nejpozději do 2. 12. 2020. Ve smlouvě o zápůjčce byl dále stanoven poplatek za její poskytnutí ve výši 2 957 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Z výpisu bankovního účtu bylo zjištěno, že na bankovní účet žalovaného byla dne 2. 11. 2020 vyplacena částka 14 000 Kč. Žalovanému byla dne 3. 6. 2022 zaslána předžalobní upomínka. 4. Soud konstatuje, že na uzavřenou smlouvu o zápůjčce ze dne 2. 11. 2020 se plně vztahují ustanovení o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). 5. Soud tak postupoval v souladu s recentní judikaturou Krajského soudu v Brně (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně z 5. 8. 2021, č.j. 28 Co 221/2020-205) jakožto soudu nadřízeného, dle kterého je úkolem soudů v obdobných věcech na prvním místě posoudit, zda úvěrová instituce náležitě ověřila úvěruschopnost. Dojde-li totiž soud k závěru, že úvěrová instituce nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka, potom není třeba se zabývat zachováním formy této smlouvy v elektronické podobě podle § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 104 a § 110 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, upravujícími negativní důsledky pro poskytovatele spotřebitelského úvěru, které se již ovšem neprojeví. Zdejší soud proto v prvé řadě přistoupil k posouzení, zda žalobkyně dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného. 6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 8. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není narušeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícímu. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně žalovanému poskytla zápůjčku v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval jako podnikatel (alespoň to nevyplývá z jeho označení v hlavičce smlouvy), přičemž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zápůjčka měla souviset s podnikatelskou činností žalovaného. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je splnění povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele půjčku splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet půjčku je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně se spokojila s pouhým tvrzením žalovaného ohledně jeho příjmů i výdajů. 10. S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto soud posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako absolutně neplatnou. Absolutně neplatná jsou tudíž i ujednání o smluveném úroku a poplatcích, jak vyplývají ze smlouvy. K otázce absolutní neplatnosti smluv odkazuje soud na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci sp. zn. C [číslo]. Žalobkyně však soudu prokázala, že žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný na tento svůj dluh zaplatil pouze částku ve výši 1 758 Kč. Celkový dluh žalovaného vůči žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení tak činí 12 242 Kč. Žalovaný v řízení nijak netvrdil, a tedy ani neprokázal, že by tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátil. Vzhledem k tomu, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná a mezi stranami není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť mu žalobkyně plnila z neplatné smlouvy. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu soud neshledal důvod. 11. Co se týká úroku z prodlení z dlužné částky, soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262) která uvádí, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smlu