13 C 120/2022-30 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1. Žalobou podanou k soudu ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a doplněnou na výzvu soudu podáním ze dne [datum] se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí pohledávku ve výši 4 230,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že na základě smluv o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] [číslo] obě s aktivací dne [datum], a [číslo] s aktivací dne [datum] umožnila žalovanému užívat služby poskytované třetími stranami, a to volání na informační linky [číslo], [číslo] a [číslo] a platební transakce, které mu vyúčtovala fakturou [číslo] v částce 136,60 Kč za použití informační linky [číslo], částce 1 979 Kč a částce 1 794 Kč za platební transakce – Premium SMS, a fakturou [číslo] [číslo] vždy v částce 159 Kč za platební transakce – Spotify. I přes upomínky však žalovaný ničeho neuhradil. 2. Soud se v první řadě zabýval otázkou příslušnosti soudů k řešení daného sporu, když dospěl k závěru, že tato ve věci dána je a to s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu (srovnej např. usnesení č.j. Konf 4/2011-12 ze dne 20.4.2011). 3. Žalovaný byl po celou dobu soudního řízení nečinný. Soud proto rozhodl na základě žalobkyní předložených a soudem provedených důkazů, z nichž zjistil následující skutkový stav: 4. Žalobkyně vyhotovila na jméno [jméno] [příjmení], [rodné číslo], trvale bytem [adresa], smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací v síti [anonymizováno] shora uvedených číselných označení. Žádná ze smluv není opatřena podpisy stran. K těmto následně žalobkyně vystavila pro shodnou osobu fakturaci a upomínky. Jejich odeslání doloženo nebylo. 5. Smluvní jednání účastníků se po právní stránce řídí jednak zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a to ohledně vzniku smluvního jednání jeho ust. § 63 a ohledně vytyčení předmětu žaloby jeho ust. § 1 a ust. § 2, a jednak zákonem č. 89/2012, občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Dle ust. § 1 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb. nejsou tzv.„ služby obsahu“ či úžeji„ služby třetích stran“ službami elektronických komunikací ve smyslu tohoto zákona. Občanskoprávní úprava neobsahuje zvláštní úpravu tohoto typu jednání a obsah práv a povinností účastníků tak vyplývá především z uzavřené smlouvy, všeobecných obchodních podmínek, Ceníku a Pravidel [společnosti], pokud by žalovaný, coby spotřebitel stvrdil, že se s nimi před podpisem smlouvy seznámil a tyto jsou její součástí. V opačném případě by šlo dle § 1814 písm. f) o.z. o zakázané ujednání. Dle § 63 zákona č. 127/2005 Sb., musí být ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uveden mimo jiné vždy popis poskytované služby a údaje o ceně, popřípadě způsobu určení ceny, a způsobu získávání aktuálních informací o všech platných cenách služeb. 6. V daném případě žalobkyně uzavření jakékoliv smlouvy s žalovaným neprokázala. Žalovaný není v žádné ze smluv označen příjmením a jako trvalé bydliště je vždy vepsána adresa, která není a nikdy nebyla úřední adresou pobytu žalovaného na území ČR. Ani jedna smlouva není verifikována podpisem žalovaného. Nelze zároveň přehlédnout, že na straně žalované je spotřebitel. Proto, aby bylo možno žalobě vyhovět, muselo by být žalobkyní jednoznačně prokázáno, že to byl právě žalovaný, kdo uzavřel s žalobkyní smlouvu, na základě které mu zprostředkovával služby obchodních partnerů, za jakých podmínek, že byl seznámen s všeobecnými obchodními podmínkami, Pravidly [společnosti] i cenami využitých služeb (srovnej též např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11), a že tyto služby také skutečně využil. Jelikož se žalobkyni ani jedno prokázat nepodařilo, soud žalobu zamítl. 7. Žalobkyně ani její právní zástupce se k jednání nedostavili, nemohli být proto soudem poučeni o tom, jaké skutečnosti soud nemá za prokázané a je proto třeba k jejich prokázání označit důkazy. Takové chování z procesního hlediska znamená, že ochrany svých procesních práv, kterou jí skýtá § 118a odst. 3 o.s.ř., nehodlá využít. Proto je na ni třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008). Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř.. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp zn. 21 Cdo 4314/2008). Navíc nelze přehlédnout fakt, že řízení je podle § 118b odst. 1 o.s.ř. ze zákona koncentrované a účastníci mohou tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy jen do doby skončení prvního jednání ve věci (pokud neproběhlo přípravné jednání), popř. do konce lhůty, o kterou při jednání přítomný účastník za tím účelem požádá a která mu za tím účelem byla soudem poskytnuta. V daném případě se právní zástupce žalobkyně z konání soudního jednání omluvil. Soud proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti z důvodu neunesení břemene důkazního žalobu zamítl. 8. Ohledně náhrady nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch právo na náhradu účelně vynaložených nákladů proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě je nutno spatřovat úspěch na straně žalovaného. Měl by proto právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož mu však žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. 9. Rozsudek byl odůvodněn podle § 157 odst. 4 o.s.ř.