11 C 23/2024-22 — Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1 Žalobou ze dne 23. 10. 2023 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 153 612,82 Kč kapitalizovaným úrokem 5 451,19 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 949,06 Kč, poplatků 4 120 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 158 650,23 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě mu poskytla spotřebitelský úvěr 196 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet formou měsíčních splátek. Tuto svou povinnost žalovaný řádně neplnil a žalobkyně k 24. 4. 2023 prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Žalobou uplatněný nárok sestává z jistiny 153 612,85 Kč, úroků ve výši 5 451,19 Kč, úroků z prodlení 8 949,06 Kč a sankčních poplatků ve výši 4 120 Kč. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet lustrací interních a externích databází a zejména pak analýzou transakční historie běžného účtu, který žalobkyně pro žalovaného dlouhodobě vede. Přes výzvu k plnění neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho.2 Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3 Zástupce žalobkyně se z jednání nařízeného na den , datum, písemně omluvil, a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovanému bylo předvolání k jednání spolu s žalobou doručeno náhradním způsobem a k jednání se bez omluvy nedostavil, aniž by požádal o odročení jednání nebo se k věci samé jakkoliv vyjádřil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobkyně.4 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud následující skutkové závěry:Z předložené smlouvy o úvěru vzal soud za prokázané, že smlouva byla mezi stranami dne 29. 9. 2020 uzavřena, když jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 196 000 Kč s úrokovou sazbou 8,9% ročně, který měl žalovaný splatit 108 měsíčními splátkami ve výši 2 861,28 Kč, kdy poslední splátka měla činit 1 981,64 Kč a pojistné v měsíční výši 284 Kč. Poskytnutí úvěru dne 29. 9. 2020 je pak prokázáno výpisem z běžného účtu vedeného na jméno žalovaného.5 Soud se dále zaměřil na postup žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet. Žalobkyní předložený přehled údajů shromážděných v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného deklaruje že tento dosahuje z jednoho zdroje měsíčního čistého příjmu 33 057 Kč, aniž by byl tento příjem jakkoliv doložen. Dále uvádí, že čistý příjem domácnosti je 50 000 Kč. Přehled dále uvádí informaci o tom, že žalovaný bydlí ve vlastním domě či bytě, kde se podílí na nákladech bydlení z 66,11%, aniž by byla výše nákladů uvedena a aniž by bylo zřejmé, kdo nese zbývající část nákladů. V přehledu je konečně uvedena výše dosavadních interních splátek 3 455,93 Kč. Přehled je dle názoru soudu naprosto nezpůsobilý být dostatečným podkladem pro jakýkoliv závěr o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Údaje o výdajové stránce jsou neúplné, když zcela absentuje informace o výši nákladů na bydlení, která tvoří zpravidla zcela zásadní výdajovou položku hospodaření domácnosti, byť by mělo jít o bydlení ve vlastní nemovitosti. Není dále zřejmé, kdo má vlastně dosahovat příjmu představujícího rozdíl mezi příjmem žalovaného a částkou 50 000 Kč, žalovaný má být dle zaznamenaných údajů svobodný a tento příjem není blíže specifikován ani jakkoliv doložen. Nebyla vůbec zjištěna výše nákladů žalovaného na uspokojování jeho základních potřeb, zejména pak potřeby bydlení, když informace o tom, jakou měrou se podílí na nákladech bydlení je sama o sobě zcela bezcenná, pokud nejsou tyto náklady nijak kvantifikovány.6 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.7 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.10 Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu „odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb.11 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spo