20 C 113/2026-26 – Okresní soud v Jablonci nad Nisou

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 5. 2026 se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 10 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 19. 8. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč s tím, že první splátka byla splatná dne 18. 9. 2025, konec kreditového rámce měl nastat dne 24. 7. 2030. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem 36 109,48 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, proto žalobkyně zesplatnila celý úvěr ke dni 19. 7. 2025. Vedle jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč žalobkyně požaduje úhradu poplatků za vyplacení tranší úvěru ve výši 199 Kč, za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 109,80 Kč a za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 165 Kč, úhradu smluvního úroku ve výši 12 792 Kč, smluvní pokuty za prodlení se splácením ve výši 477,25 Kč, a konečně úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 10 473,80 Kč od 19. 12. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení zcela pasivní.3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno, a žalobkyně se z jednání omluvila, aniž by požádala o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žalovaný takovou skutečnost netvrdil, přičemž důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:5. Žalobkyně se s žalovaným dohodla dne 19. 8. 2025 na tom, že mu poskytne úvěr do limitu 80 000 Kč s možností opakovaného čerpání, který bude žalovaný spolu s úrokem 1.006 % denně splácet (smlouva o revolvingovém úvěru, autorizace ověření totožnosti). V nepodepsané a nedatované listině označené jako identifikované příjmy žalobkyně deklaruje, že ověřila měsíční příjem spotřebitele ve výši 27 800 Kč. V nepodepsané a nedatované listině označené jako výpis o posouzení úvěruschopnosti jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného, výše příjmu (46 633 Kč) a výdajů (15 764 Kč). Žalobkyně žalovanému poskytla dne 19. 8. 2025 částku 10 000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, ve vlastnictví žalovaného (přehled bankovních transakcí, sdělení , právnická osoba, ., , Anonymizováno, ze dne 22. 6. 2026). Žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 25 562,35 Kč do tří dnů (předžalobní výzvy včetně potvrzení o podání).6. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (viz dále) soud neučinil z dalších provedených důkazů – informace o zprostředkovateli, bankID, výpis, souhlas se zpracováním osobních údajů, údaje pro spotřebitele, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, obecné principy posuzování a filozofie Společnosti, emailová zpráva ze dne 18. 12. 2025, všeobecné obchodní podmínky, předpis denních splátek – jakákoli pro věc významná zjištění.7. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, zamýšlel poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání soudu, absencí na jednání se žalobkyně o dobrodiní poučení připravila.8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 10. 2025, podle data uzavření smlouvy (dále jen „z. s. ú.“).10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).16. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá