18 C 63/2021 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO])) uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši [částka]. Na základě této smlouvy žalovaná převzala finanční hotovost ve výši [částka], což stvrdila svým podpisem na úvěrové smlouvě. Žalovaná se zavázala spolu s jistinou úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i částku [částka], která je tvořena kapitalizovaným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a inkasním poplatkem. Žalovaná byla podle smlouvy povinna úvěr splatit v 58 týdenních splátkách po [částka], počínaje od [datum]. Splatnost poslední splátky připadala na den [datum]. Žalovaná zaplatila pouze částku [částka] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil původní věřitel celou pohledávku na žalobkyni. Před podáním žaloby byla žalovaná o zaplacení marně upomínána předžalobní upomínkou ze dne [datum]. 2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila tvrzení a důkazy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru uvedla, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla mimo jiné, že bydlí v nájmu a její měsíční příjem činí [částka]. Tato tvrzení byla doložena žádostí o úvěr. 3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 4. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne [datum], smluvních podmínek, karty zákazníka/žádosti o úvěr, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne [datum] právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalované v hotovosti částku [částka], a žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku společně se souhrnným poplatkem ve výši [částka], tj. celkem se zavázala zaplatit [částka]. Dlužná částka měla být splacena v 58 týdenních splátkách po [částka]. Žalovaná hradila splátky nepravidelně, podle tvrzení žalobkyně uhradila pouze [částka]. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek je dána aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání předmětné pohledávky. K doložení tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, předložila žalobkyně kartu zákazníka/žádost o úvěr ze dne [datum]. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaná ke své osobě a svým poměrům formou vyplněného dotazníku uvedla, že je vdaná, má 3 děti, pobírá mateřskou [částka] měsíčně, přídavky na děti a příspěvek na bydlení, příjem manžela činí [částka] měsíčně, celkový příjem domácnosti uvedla [částka]. Běžné výdaje na bydlení a výdaje domácnosti byly vyčísleny celkovou částkou [částka] měsíčně, splátky úvěrů částkou [částka] měsíčně, použitelný příjem, tj. rozdíl mezi příjmy a výdaji byl [částka]. Žádné doklady k doložení tvrzených příjmů a výdajů předloženy nebyly. 5. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitel. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění platném v době vzniku smluvního vztahu mezi účastníky, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky. 6. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr absolutní neplatností smlouvy, přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 občanského zákoníku). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází v úvahu moderace neplatně sjednaného nároku soudem, jako je tomu v případě neplatnosti relativní. 7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel si ověřil totožnost žalované. K žádosti o úvěr však nebyly připojeny žádné doklady o příjmech a výdajích žalované a nelze tedy ověřit, zda poměry žalované byly skutečně takové, jak uváděla (zvláště když žalovaná byla na rodičovské dovolené, uváděla, že má tři nezaopatřené děti a rodina splácela další úvěr částkou [částka] měsíčně). Za tohoto stavu nelze ověřit, zda přezkoumání poměrů žalované nebylo pouze formální. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalované splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaná od původního věřitele převzala částku ve výši [částka], dle tvrzení žalobkyně uhradila [částka], ke dni podání žaloby tudíž žalovaná žalobkyni dlužila na jistině částku [částka], která byla žalobkyni přiznána. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť větší úspěch v řízení měla žalovaná, které však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.