207 C 39/2022-51 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky s úrokem z prodlení ve výši odvozené od [příjmení] sazby ČNB z částky 6 700 Kč jdoucím od 2. 7. 2015 do zaplacení s poukazem na to, že je právním nástupcem původního věřitele [právnická osoba], [IČO] a že mezi původními účastníky byla 26. 9. 2005 uzavřena smlouva o půjčce ve výši 14 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem 6 748 Kč v 26 týdenních splátkách po 798 Kč Smlouva byla uzavřena na pobočce původního věřitele [právnická osoba] a částku 14 000 Kč převzal žalovaný hotově, splatil 14 048 Kč Celkem měl po 26 týdnech od uzavření smlouvy splatit 20 748 Kč, ale zaplatil jen částky, které byly započteny na souhrnný poplatek a na jistinu jen zčásti, proto zbývá doplatit 6 700 Kč na celkový dluh, od 2.7.2015 požaduje žalobkyně i zákonný úrok z prodlení. Původní věřitel postoupil pohledávku [právnická osoba] jako„ přechodnému věřiteli“ smlouvou ze dne 19. 6. 2015 s účinností od 1. 7. 2015 a žalovaného o tom informoval přípisem ze dne 25. 6. 2015, postupník postoupil žalobkyni pohledávku smlouvou ze dne 24. 8. 2018 a žalovaného o tom informoval přípisem ze dne 14. 9. 2018. 2. Ve věci soud postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť strany s tímto postupem souhlasily nebo nevyjádřily nesouhlas. 3. Nejprve se soud zabýval otázkou pravomoci českých soudů rozhodnout spor v dané věci, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně je právnickou osobou sídlící mimo Českou republiku. Žalovaný je fyzickou osobou s bydlištěm v České republice a žalobkyně právnickou osobou sídlící v Lucembursku - pravomoc českých soudů projednat žalobu se tak odvíjí od čl. 17 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Dle tohoto článku může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. 4. Soud tak posoudil důkazy k prokázání oprávněnosti celého nároku žalobkyně. Ze znění obchodních podmínek původního věřitele [právnická osoba], v návaznosti na znění smlouvy s údaji žalovaného včetně bydliště a rodného čísla bylo zjištěno, že původní účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce odkazující i na podmínky spotřebitelského úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému částku 14 000 Kč jako půjčku se splatností 26 týdnů, výplata žalovanému 26. 9. 2005 byla prokázána podpisem žalovaného v prohlášení o převzetí částky v textu smlouvy. Z téhož textu vyplývá sjednání blíže neurčeného„ souhrnného poplatku“ 6 748 Kč a ze znění rubové strany smlouvy bylo dále zjištěno, že její nedílnou součástí jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Z těchto smluvních podmínek bylo zjištěno, že rubová strana smlouvy neobsahuje podpis žalovaného, uvádí se zde RPSN 405,2%. Tvrzenou výši splacených a dlužných částek žalovaný nijak nerozporoval, soud tedy vyšel ze žalobního tvrzení, že zaplatil rozdíl mezi 20 748 Kč a 6 700 Kč (označeno jako hodnota pohledávky ke dni postoupení), z toho vyplývá, že žalobkyně připouští zaplacení částky 14 048 Kč žalovaným na plnění z této smlouvy. Postoupení pohledávky žalobkyni je prokazováno smlouvou z 19. 6. 2015 a oznámením postupitele žalovanému z 25. 6. 2015, podle následné smlouvy tento postupník postoupil žalobkyni pohledávku smlouvou ze dne 24. 8. 2018 a žalovaného o tom informoval přípisem ze dne 14. 9. 2018. 5. Soud postupoval podle předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013, neboť smluvní vztah vznikl před tímto datem (§ 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). 6. Podle § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Po zhodnocení shora provedeného dokazování dospěl soud ze znění smlouvy o půjčce uzavřené mezi původními účastníky k závěru, že tito uzavřeli smlouvu o půjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně žalovanému půjčil 14 000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit půjčku navýšenou o poplatek 6 748 Kč, uvádí se RPSN 405,2%. Důvod tak vysokého poplatku není zřejmý, představuje ve vztahu k období jednoho roku 96,4% jistiny a pokud by mělo jít o úrok, byl by jako lichevní absolutně neplatný. Plnění žalovaného ve výši 14 048 Kč tak není možno zohlednit ani zčásti jako plnění na úrok (poplatek), ale pouze na jistinu. Věřitel proti zaplacené částce započítal pohledávky, které byly ve své podstatě nezapočitatelné. Soud při zkoumání předmětu sporu dospěl k závěru, že žalobkyně tyto pohledávky započítala neoprávněně, neboť je třeba se zaobírat oprávněností nároku žalobkyně na zaplacení poplatku za půjčku ve výši 6 748 Kč z pohledu dobrých mravů. [příjmení], která je kalkulována věřitelem jako částka k vrácení, je ve smlouvě navýšena o poplatek, čímž zjevně smlouva cílí na získání především všech sankčních plateb za porušení povinnosti splácet, které lze očekávat při neúměrně častém (týdenním) splácení, tj. předmětem smlouvy je v konečném důsledku plnění několikanásobně vyšší a poplatek představující úplatu za půjčku nelze žalobkyni přiznat nejenom pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, ale také podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. K rozporu s dobrými mravy nutno uvést následující: Výše poplatku je dle názoru soudu nepřiměřená s ohledem na výši jistiny a dobu, na niž se půjčka poskytuje, a to i přes to, že žalobkyně není bankovním subjektem a lze předpokládat možnost, že žalovaný s ohledem na své finanční zázemí by úvěr od bankovního subjektu neobdržel, žalobkyně tudíž nese vyšší riziko při půjčce, které má být z poplatku také kryto. Celá smlouva, jako smlouva spotřebitelská, byla uzavřena jako součást obchodních podmínek, přičemž dle názoru Ústavního soudu ČR by smluvní podmínky měly obsahovat pouze ujednání technického rázu a neměly by obsahovat ujednání, která jsou pro spotřebitele překvapivá a jednostranně nevýhodná, zejména smluvní pokuty a rozhodčí doložky (viz nález I. ÚS 3512/11). V daném případě„ Smluvní podmínky“, které jsou vlastně všeobecnými obchodními podmínkami, obsahují ujednání, která jsou pro spotřebitele nepřehledná, nečitelná a nesrozumitelná, uvádějí i výši RPSN, což je podstatný údaj smlouvy o spotřebitelském úvěru, byť samotný„ souhrnný poplatek“ 6 748 Kč je uveden na prvé straně smlouvy. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, zde však je smlouva nastavena výrazně v neprospěch spotřebitele. [příjmení] 14 048 Kč tedy byla započítána nezákonně na„ souhrnný poplatek“, přitom měla být zohledněna jen jako plnění na ty platby, které by věřitel požadoval po právu (14 000 Kč). Žalobkyně v daném případě požaduje zaplacení části dlužné jistiny s tím, že poskytnutým plněním byl uhrazen nejprve poplatek 6 748 Kč a zbytkem jen část jistiny. Žalovaná pohledávka ale nepochybně zanikla jejím splněním nejpozději před postoupením pohledávky žalobkyni. Požadované příslušenství také nemohlo být přiznáno, neboť je počítáno ze zaniklého dluhu a příslušenství ze zákona sdílí osud pohledávky. Soud proto žalobu zamítl včetně úroku z prodlení požadovaného z nepřípustného základu (výrok I.). 7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, ale žádné náklady mu nevznikly, neúspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení nemá (výrok II.)