219 C 2/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaným byla prostřednictvím elektronických prostředků uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný celkem načerpal částku 12 643,80 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného lustrací žalovaného v databázi ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Dále vycházela z rozdílu mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného. Žalovaný neuhradil ničeho, ač k tomu byl vyzván. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Ze standardních informací, formuláře, obchodních podmínek a smlouvy o revolvingovém bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 7. 12. 2020 smlouvu, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 10,5 % měsíčně, a to v měsíčních splátkách. Z platebních informací vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně sdělila žalovanému, že jeho dluh činí 12 643,80 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a že žalovaný byl o tomto informován. Z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby upomínána o zaplacení. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně u žalovaného ověřovala s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet ani, že žalovaný úvěr čerpal. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). 7. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. V tomto směru žalobkyně sice uvedla určitá tvrzení, ale neposkytla k nim jediný důkaz. Žalobkyně tak neprokázala, že skutečně a případně jak konkrétně ověřovala např., zda má žalovaný dluhy, exekuci či případně vystupuje jako dlužník v insolvenčním řízení, jaké má příjmy a výdaje apod. (srov. shodně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018 č.j. 27Co 377/2017-101). 9. Soudní dvůr EU ve věci Banco Espaňol (C -618/10 z 14.6.2012) uvedl, že směrnice 93/13 brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní. 10. Vzhledem k uvedenému tak soud smlouvu o úvěru posoudil jako celek absolutně neplatnou. 11. Soud se dále zabýval tím, zda nemá být nárok žalobkyni přiznán z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. V tomto směru měl soud rovněž v úmyslu žalobkyni při jednání poučit ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., aby označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že žalovaný úvěr v tvrzeném rozsahu čerpal. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila a své břemeno důkazní ohledně čerpání úvěru tak neunesla. Bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného tak nebylo prokázáno. Soud proto žalobu zamítnul. 12. O povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek bylo rozhodnuto dle ust. § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve spojení s Položkou 2 bod 2 a položkou 1 bod. 1 písm. a) Sazebníku poplatků. Žalobkyně dosud na soudním poplatku zaplatila 800 Kč, soud však elektronický platební rozkaz nevydával, proto je žalobkyně povinna doplatit 200 Kč (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když ve věci plně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.