18 C 52/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 6 000 Kč. Na základě této smlouvy žalovaný převzal finanční hotovost ve výši 6 000 Kč, což stvrdil svým podpisem na úvěrové smlouvě. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i částku 4 440 Kč, která je tvořena kapitalizovaným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a inkasním poplatkem. Žalovaný byl podle smlouvy povinen úvěr splatit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Splatnost poslední splátky připadala na den [datum]. Žalovaný zaplatil pouze částku 200 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil původní věřitel celou pohledávku na žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný o zaplacení marně upomínán předžalobní upomínkou ze dne [datum]. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru uvedla, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o půjčce ze dne [datum], smluvních podmínek, karty zákazníka/žádosti o úvěr, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne [datum] právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému v hotovosti částku 6 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 4 440 Kč, tj. celkem se zavázal zaplatit 10 440 Kč. Dlužná částka měla být splacena v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Žalovaný splátky nehradil, podle tvrzení žalobkyně zaplatil pouze 200 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek je dána aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání předmětné pohledávky. K doložení tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, předložila žalobkyně kartu zákazníka/žádost o úvěr ze dne [datum]. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný ke své osobě a svým poměrům formou vyplněného dotazníku uvedl, že bydlí v nájemním bydlení, má 1 dítě, jeho čistý příjem činí 14 560 Kč měsíčně, další (blíže nespecifikovaný) příjem činí 23 800 Kč měsíčně, celkový příjem domácnosti uvedl 38 360 Kč. Běžné výdaje na bydlení a výdaje domácnosti byly vyčísleny celkovou částkou 22 120 Kč měsíčně, použitelný příjem, tj. rozdíl mezi příjmy a výdaji byl 16 240 Kč. Žádné doklady k doložení tvrzených příjmů a výdajů předloženy nebyly. 4. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění platném v době vzniku smluvního vztahu mezi účastníky, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr absolutní neplatností smlouvy, přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 občanského zákoníku). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází v úvahu moderace neplatně sjednaného nároku soudem, jako je tomu v případě neplatnosti relativní. 6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel si ověřil totožnost žalovaného. K žádosti o úvěr však nebyly připojeny žádné doklady o příjmech a výdajích žalovaného a nelze tedy ověřit, zda poměry žalovaného byly skutečně takové, jak uváděl (zvláště když žalovaný uváděl nízký příjem ze zaměstnání, který pokrýval výdaje domácnosti jen částečně a další, vyšší, příjem nebyl nijak specifikován ani doložen). Za tohoto stavu nelze ověřit, zda přezkoumání poměrů žalovaného nebylo pouze formální. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele převzal částku ve výši 6 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně uhradil 200 Kč, ke dni podání žaloby tudíž žalovaný žalobkyni dlužil na jistině částku 5 800 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť každý z nich měl ve věci pouze částečný úspěch.