207 C 45/2023-47 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela 14. 1. 2021 se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] podle níž žalovaná nevrátila vyplacené finanční prostředky ve výši 18 000 Kč v plném rozsahu. Právní předchůdkyni žalobkyně žalovaná z celkové částky 33 460 Kč (kterou tvoří jistina 18 000 Kč, kapitalizovaný úrok, poplatek za poskytnutí úvěru a náklady na vyhodnocení úvěru) uhradila celkem 4 934,99 Kč, což bylo započteno na úhradu části poplatků a kapitalizovaného úroku, částečně na jistinu, a žalovaná částka 18 843,79 Kč tak představuje neuhrazenou jistinu úvěru 15 534,86 Kč a smluvní pokutu 3 307,93 Kč, dále je požadován kapitalizovaný úrok z úvěru a úrok z prodlení. Pohledávka byla poté smluvně postoupena žalobkyni. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a nevyjádřila se ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v takovém případě bude soud předpokládat, že žalovaná s tímto postupem souhlasí. Soud proto se souhlasem žalobkyně ve věci rozhodl dle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 3. Podle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 14. 1. 2021 půjčila právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], žalované částku 18 000 Kč. Žalovaná částku převzala v hotovosti a zavázala se tento úvěr vrátit ve 14 splátkách po 2 390 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena v listinné podobě. Žalovaná smlouvu vlastnoručně podepsala, svůj podpis nijak nezpochybnila a vedle jistiny ve výši 18 000 Kč se zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru 8 820 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 3 290 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 667 Kč a úroky z jistiny ve výši 1 733 Kč, což by mělo být 15% ročně. Z obsahu smlouvy dále vyplývá, že žalobkyně zkoumala schopnost žalované splácet pouze dotazníkovým způsobem, zjištěné informace nijak podrobněji neověřila doložením údajů z jiných zdrojů, nepozastavila se nad tvrzením zájemce o úvěr, že náklady bydlení činí 1 000 Kč měsíčně a celková spotřeba včetně léků, dopravy a oblečení jen 7 372 Kč měsíčně, to vše z údajného měsíčního příjmu 26 022 Kč (ten se má skládat ze sociálních dávek při mateřské dovolené). Dle nerozporovaných žalobních tvrzení žalovaná na úvěr zaplatila pouze částku 4 934,99 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem včetně seznamu postoupených pohledávek má soud za doložené, že pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni. Předžalobní upomínka právního zástupce žalobkyně ve spojení s poštovním podacím lístkem dokládají, že žalovaná byla před podáním žaloby o zaplacení upomenuta s upozorněním na jinak soudní vymáhání dluhu. 4. Žalovaná netvrdila a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na úvěr zaplatila více, než uváděla žalobkyně, resp. než plyne z přehledu úhrad. Soud tedy vycházel z toho, že více uhrazeno nebylo. 5. Ze shora uvedených skutkových zjištění tak soud učinil následující závěr: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná (po formálním přezkoumání schopnosti žalované splácet) sjednaly dne 14. 1. 2021 smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala úvěr ve výši 18 000 Kč, který se zavázala zaplatit ve sjednaných splátkách. Svůj závazek však v celém rozsahu nesplnila, zůstatek úvěru ve shora popsaném rozsahu nezaplatila a neuhradila ani další smlouvou sjednané nároky. 6. Po zhodnocení shora uvedených zjištění soud uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě společnost [právnická osoba] žalované poskytla a vyplatila úvěr ve výši 18 000 Kč, a to za sjednaný úrok 1 733 Kč, což by mělo být 15% ročně z této částky, když ekonomickým účelem„ poplatku za poskytnutí úvěru 8 820 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru 1 667 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek 3 290 Kč“ je navýšení ceny půjčených peněz, tedy zisk z úvěru, což je také funkcí úroků. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit včetně těchto úroků ve 14 měsíčních splátkách po 2 390 Kč, což nesplnila, neboť uhradila jen částku 4 934,99 Kč. 7. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Krajský soud v Praze se již opakovaně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. Zdejší soud se s argumentací uvedenou např. v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje ji za správnou, a proto na tam uvedenou argumentaci odkazuje. Také Ústavní soud ve své judikatuře - srov. opakovaně citované nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 či III. ÚS 4129/2018 - dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, kde jeho eventuální závazky jsou zajištěny biankosměnkami, smluvními pokutami ve výši desítek procent (tehdy Ústavní soud uvedl 30 % až 45 %) z dlužné částky nastupujícími již při prodlení v řádech jednotek dnů či týdnů, je proto nutné podle Ústavního soudu považovat za neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tyto závěry pak ve své rozhodovací praxi přijal i Nejvyšší soud (srov. například jeho usnesení z 21. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3324/2017), když dovodil, že nejde o věcný přezkum exekučního titulu v rozporu s judikaturou, je-li ve smyslu citovaných nálezů ve vykonávacím řízení zkoumáno, zda je tato úvěrová smlouva v rozporu s dobrými mravy. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Ze smlouvy bylo prokázáno, že žalovaná se vedle jistiny zavázala hradit různě nazvané administrativní poplatky a úroky, tyto smluvní úroky činí dle čl. I. smlouvy o úvěru 15% ročně z jistiny, což by mělo být 1 733 Kč, přičemž celkové náklady spotřebitelského úvěru dle čl. II. smlouvy o úvěru činí 15 460 Kč, částka k vrácení po 14 měsících je 33 460 Kč, když zahrnuje různě nazvané poplatky, ve skutečnosti další skryté úroky, jež ve svém souhrnu činí 85,88% z jistiny na období 14 měsíců, což vychází na cca 73,6 % ročně zjevně lichevního úroku. Poskytovatelé sice obvykle rozkládají tuto„ cenu peněz“, tj. úrok, do různě nazvaných menších plateb, což lze hodnotit jako obcházení zákona. Tyto úroky včetně neoprávněně požadovaných poplatků soud pokládá za neplatné z důvodu jejich lichevní výše i pro obcházení zákona a též za zjevně rozporné s dobrými mravy. Tím spíše v situaci, kdy k povinnosti posouzení úvěruschopnosti, kterou úvěrujícímu ukládalo dříve ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a nyní s účinností od 1. 12. 2016 ust. § 86 zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v zájmu odpovědného úvěrování, přistou