218 C 48/2023 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO])) uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč. Na základě této smlouvy žalovaný převzal finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, což stvrdil svým podpisem na úvěrové smlouvě. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i částku 12 888 Kč, která je tvořena kapitalizovaným úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a inkasním poplatkem. Žalovaný byl podle smlouvy povinen úvěr splatit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, počínaje od měsíce následujícího po podpisu smlouvy. Splatnost poslední splátky připadala na den [datum]. Žalovaný zaplatil pouze částku 4 492 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil původní věřitel celou pohledávku na žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný o zaplacení marně upomínán předžalobní upomínkou ze dne [datum]. 2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila tvrzení a důkazy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně s odkazem na příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru uvedla, že původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru. Podle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných dalších závazků 17 700 Kč, byl tedy schopen splácet předmětný úvěr. Tato tvrzení byla doložena žádostí o úvěr a potvrzením o příjmu. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ač byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („ o. s. ř“), bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 4. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne [datum], žádosti o úvěr ze dne [datum], smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní upomínky vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne [datum] právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 12 888 Kč, tj. celkem se zavázal zaplatit 27 888 Kč. Dlužná částka měla být splacena v 14 splátkách po 1 992 Kč měsíčně. Žalovaný hradil splátky nepravidelně, podle tvrzení žalobkyně uhradil pouze 4 492 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek je dána aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání předmětné pohledávky. K doložení tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, předložila žalobkyně žádost o úvěr ze dne [datum]. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný ke své osobě a svým poměrům formou vyplněného dotazníku uvedl, že je svobodný, nemá děti, bydlí u rodičů a je zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou. Měsíční příjem žalovaného byl uveden ve výši 24 350 Kč. V rámci měsíčních výdajů byly uvedeny běžné výdaje na bydlení ve výši 4 410 Kč a srážky ze mzdy ve výši 2 210, jiné výdaje žalovaný neuváděl. Použitelný příjem, tj. rozdíl mezi příjmy a výdaji, byl 17 730 Kč. K doložení tvrzených příjmů a výdajů bylo předloženo pouze potvrzení o příjmu ze dne [datum]. Podle tohoto potvrzení byl žalovaný zaměstnán u zaměstnavatele [anonymizováno] [právnická osoba] se sídlem v [obec] na dobu určitou od května 2020 do května 2021, jeho čistá mzda činila 24 350 Kč a ze mzdy byly prováděny srážky ve výši 2 210 Kč měsíčně. 5. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaná smlouvu uzavírala jako spotřebitel. 6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel si ověřil totožnost žalovaného. K žádosti o úvěr však nebyly připojeny žádné doklady o výdajích žalovaného a nelze tedy ověřit, zda poměry žalovaného byly skutečně takové, jak uváděl. Pochybnosti vyvolává zejména skutečnost, že žalovaný neuváděl žádné náklady na jídlo, dopravu či osobní spotřebu. Za tohoto stavu nelze ověřit, zda přezkoumání poměrů žalovaného nebylo pouze formální. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neposoudil dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele převzal částku ve výši 15 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně uhradil 4 492 Kč, ke dni podání žaloby tudíž žalovaný žalobkyni dlužil na jistině částku 10 508 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142, odst. 2 o. s. ř., kdy každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch. Náhrada nákladů proto nebyla přiznána žádnému z účastníků.