220 C 157/2023 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 13 965 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 14. 9. 2022 včetně poplatku ve výši 2 900 Kč a včetně sjednaných poplatků za navazující služby. Pro případ prodlení s úhradou strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 10 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 Kč za období od 15. 9. 2022 do 14. 12. 2022, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 900 Kč, poplatku za službu presto ve výši 165 Kč, přičemž zákonný úrok z prodlení žalobkyně požaduje z dlužné částky 13 065 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím webové služby, kde žalovaný požádal o úvěr a toto potvrdil pomocí volby„ podepisuji“. Žalobkyně potvrdila žádost o úvěr a zaslala žalovanému návrh smlouvy včetně formuláře do uvedené emailové schránky a vyplatila žalovanému požadovanou částku. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Žalobkyně dne 15. 8. 2022 převedla na účet ve vlastnictví žalovaného částku ve výši 10 000 Kč (důkaz: výpis z účtu). Dne 20. 5. 2023 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu ve lhůtě 3 dnů (důkaz: předžalobní výzva; podací lístek). Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že účastníci uzavřeli distančním způsobem smlouvu o úvěru dne 15. 8. 2022, pak toto tvrzení nebylo v řízení prokázáno, neboť ani z listiny označené jako„ smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním“, ani z jiných listinných důkazů neplyne skutečnost, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k dohodě, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem. Nebyl prokázán ani obsah tvrzené dohody, neboť pro případ písemného právního jednání zcela absentuje podpis žalovaného na předložených listinách, v případě jiné formy dohody není zřejmé, zda strany právně jednaly právě způsobem a v rozsahu zachyceným na předložených listinách. Skutečnost, že tyto listiny obsahují osobní údaje žalovaného, není dostatečnou evidencí jeho projevu vůle. 4. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k existenci a obsahu dohody a dospělosti závazku. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). 5. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) ve znění k datu právního jednání. 6. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi žalobkyně a žalovaným, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny, ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy, na kterém se strany údajně měli dohodnout, ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalovaného uzavřít smlouvu kdokoli, neboť stačí mít pouze přístup k bankovnímu účtu žalovaného. Nadto nebylo v řízeno prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v daném znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný el. podpis, všechny ostatní el. podpisy (včetně tzv.„ prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma v řízení tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují (hodnocení těchto důkazů viz výše). 9. Osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se naopak vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost. 10. Na druhou stranu bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně odeslala žalovanému na účet v jeho vlastnictví celkem částku 10 000 Kč, přičemž za stavu, kdy nebyl zjištěn žádný právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení těchto prostředků. V řízení tak bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně žalobkyně a kauzální nexus. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. 11. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 24. 5. 2023 a to pouze v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně učinila dne 20. 5. 2023 (doručení viz ust. § 573 o. z.). Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 24. 5. 2023. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch v částce 10 000 Kč (71% %), naopak v částce 3 965 Kč úspěch neměla (29 %). Přísluší jí tedy náhrada nákladů v rozsahu 42 % a soud tomuto účastníkovi přiznal poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 953,61 Kč Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 965 Kč sestávající z částky 300 Kč za dva a půl úkonu právní služby dle §11 a.t. realizované před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, jednoduchá výzva k plnění, podání ve věci samé) celkem 750 Kč včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad ve výši 220,50 Kč, neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně. Postup podle ust. § 14b a.t. je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Jejich zaplacení žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1