224 C 168/2025-50 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , uzavřela se žalovaným dne 28.8.2024 smlouvu o úvěru, na základě, které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 28. 2. 2025 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a úrokem v celkové výši 13 528,85 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalovaný byl o zaplacení upomínán, a to upomínkou ze dne 29.12.2024, ze dne 28.1.2025, naposledy předžalobní výzvou ze dne 28.2.2025, dluh však neuhradil.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 8. 2024, potvrzení o platbě a zprávy , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli dne 28. 8. 2024 smlouvu o úvěru, na základě, které původní věřitel poskytl žalovanému převodem na jeho účet dne 28.8.2024 Kč částku 45 000 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně žádnou částku neuhradil. Podle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024 a seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky.4. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.5. V daném případě nebylo soudu doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně netvrdila ani nedokládala, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala faktické poměry žalovaného, zejména jeho obvyklé měsíční příjmy a výdaje, počet vyživovacích povinností či případné další úvěrové závazky. Skutečnost, že došlo k vyplacení celkové částky 45 000 Kč na účet žalovaného, však byla prokázána.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného jen formálně, nezabýval se zkoumáním konkrétních osobních poměrů žalovaného, neposoudila tedy dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od původního věřitele čerpal částku ve výši 45 000 Kč, soud neměl k dispozici žádný důkaz o tom, že by žalovaný tuto částku žalobkyni vrátil. Žalovaný tudíž ke dni podání žaloby žalobkyni dlužil částku 45 000 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit. Soud proto žalobě co do částky 45 000 Kč vyhověl, z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, a to ode dne následujícího po řádném doručení žaloby. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 209,41 Kč, přičemž tato částka představuje 53,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,89 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,11 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 342 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 58 528,85 Kč sestávající z částky 3 460 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 680 Kč ve výši 2 242,80 Kč.