218 C 213/2025-83 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru ve výši 34 999,61 Kč, smluvního úroku ve výši 35 440,85 Kč, poplatků spojených s úvěrem v celkové výši 312,41 Kč a smluvní pokuty ve výši 554,80 Kč s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, stejně tak se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byl poučen, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), bez jednání na základě předložených listinných důkazů.3. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 18. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše 68 900 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet způsobem sjednaným ve smlouvě spolu s úrokem ve výši 0,933 % denně, poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z každé vyplacené tranše a poplatky za volitelné služby, a to „Presto“ ve výši 165 Kč. Dále se žalovaný zavázal pro případ prodlení se splacením úvěru hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách www., Anonymizováno, .cz. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje, totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného. Žalovaný postupně vyčerpal částku 49 078 Kč, výplata finančních prostředků na bankovní účet žalovaného byla prokázána zprávou , právnická osoba, . Podle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil pouze částku 14 078,29 Kč. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni vrátil, soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) zaplacen nebyl.4. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka, zejména do registrů NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od dlužníka, kdy na základě souhlasu dlužníka poskytuje banka či jiná finanční instituce informace o platebním účtu a transakcích tam provedených. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 37 113 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že počet členů ve společně hospodařící domácnosti je 1, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 0 Kč, na bydlení 11 000 Kč, další nezbytné výdaje 0 Kč a ostatní zbytné výdaje 6 000 Kč. Žalovaný uváděl čistý měsíční příjem ve výši 31 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činila 37 113 Kč, disponibilní příjem 19 500 Kč. K ověření poměrů žalovaného žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalovaného za období od 37. 12. 2023 do 17. 9. 2024. V přehledu transakcí je v případě příjmů označen plátce, většinou však není uveden důvod platby. V případě výdajů lze většinou rozklíčovat běžné platby za potraviny a služby; platby za bydlení, příp. další obvyklé výdaje (telefon, internet) z výpisu z účtu nevyplývají. Značné částky žalovaný vynakládal na internetové sázky, např. v posledních 30 dnech před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy se jednalo o částku přesahující 20 000 Kč.5. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru (podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) uzavřená mezi účastníky. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření nebyly s odbornou péčí posouzeny schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se dotazovala na osobní poměry, příjmy a výdaje žalovaného. K ověření příjmů byl předložen výpis z běžného účtu žalovaného, není však zřejmé, jaký byl důvod jednotlivých plateb. K ověření výše výdajů žalovaného nebyly kromě výpisu z účtu předloženy žádné doklady, z výpisu z běžného účtu výše nákladů na bydlení nevyplývá. Naopak bylo zjištěno rizikové chování žalovaného, který za dobu 30 dnů před uzavřením úvěrové smlouvy vynaložil na internetové sázky částku odpovídající cca 2/3 jeho tvrzeného čistého měsíčního příjmu. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně zkoumala poměry žalovaného pouze formálně, jeho výdaje nebyly ověřovány, nebylo hodnoceno ani rizikové chování žalovaného ve vztahu k sázkám. Vzhledem k výše uvedenému proto soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od žalobkyně vyčerpal částku ve výši 49 078 Kč, dle tvrzení žalobkyně dlužil ke dni podání žaloby na jistině částku 34 999,61 Kč, která byla žalobkyni přiznána. Z této částky byl žalobkyni přiznán i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch.