4 C 49/2024-49 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovaném zaplatit částky , částka, s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku , částka, . , adresa, s poskytnutými finančními prostředky měl žalovaný zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně , částka, úhradu za poskytnutí úvěru, úhradu za administrativní činnost , částka, a úhradu za platby v hotovosti v místě bydliště , částka, . Žalovaný se zavázal tuto částku ve splátkách , částka, měsíčně. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které uvedl do žádosti o úvěr. Žalobkyně uvedla, že na smlouvu žalovaný uhradil , částka, . Źalovaný nehradil splátky řádně a včas. Žalobkyně požaduje i smluvní pokutu ve výši , částka, . Na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Na základě předžalobní výzvy nebylo uhrazeno ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a smluvních podmínek o spotřebitelském úvěru a předpisu splátek soud zjistil, že , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku , částka, . , adresa, s touto částkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit částku , částka, úhradu za poskytnutí úvěru, úhradu za administrativní činnost , částka, a úhradu za platby v hotovosti v místě bydliště , částka, . Tyto částky měl žalovaný zaplatit ve splátkách po , částka, měsíčně.4. Z žádosti o úvěr ze dne , datum, , pracovní smlouvy, mzdového výměru, dokladu o příjmu a čestného prohlášení soud zjistil, že žalovaný má pracovní poměr od , datum, na dobu určitou do , datum, . Zkušební doba činila 3 měsíce. Mzdový výměr na pozici operátor specialista činil , částka, na hodinu. Z fotokopie výplaty žalovaného soud zjistil, že pravděpodobně měl výplatu , částka, za únor 2022 a , částka, za leden 2022. V čestném prohlášení žalovaný uvedl, že žije u matky, na jejíž účet mu chodí výplata. V žádosti uvedl, že platí výživné , částka, , na bydlení dává , částka, měsíčně a použitelný příjem činí , částka, .5. Z transakční historie vyplynulo, že žalovaný na smlouvu uhradil částku , částka, .6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, z přílohy 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni.7. Z předžalobní výzvy s dokladem o odeslání soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k plnění do , datum, před tím, než byla žaloba podána.8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení.16. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o .z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.17. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.18. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.19. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměře