26 C 401/2021-28 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 7. 2021 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 31 706,40 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 13 482,40 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 384,06 Kč a s 29% úrokem z částky 18 679,43 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky 18 679,43 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a dále se domáhala zaplacení částky 21 587,80 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 276,95 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 062,22 Kč a s 28% úrokem z částky 14 093,44 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky 14 093,44 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v řízení uplatněné pohledávky nabyla od původního věřitele [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020. Tato společnost uzavřela s žalovaným dvě smlouvy o zápůjčce. Dne 12. 5. 2017 uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného poplatku a úroků v celkové výši 17 333 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 623 Kč. Žalovaný však uhradil za dobu do postoupení pohledávky toliko částku 2 000 Kč. Dle žalobkyně byla úročena neuhrazená jistina zápůjčky úrokem ve výši 29 % ročně. Dne 30. 9. 2016 uzavřela tato společnost s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného poplatku a úroků v celkové výši 25 421 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 924 Kč. Žalovaný však uhradil za dobu do postoupení pohledávky toliko částku 31 500 Kč. Dle žalobkyně byla úročena neuhrazená jistina zápůjčky úrokem ve výši 28 % ročně. Žalobkyně tvrdila, že poskytovatel zápůjček [právnická osoba] s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelské úvěry (zápůjčky) především na základě vyhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětných smluv, které byly zaznamenány do zákaznických karet žalovaného a byly ověřeny doklady. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Skutečnost, že došlo ke zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet, potvrdil i samotný žalovaný ve smlouvě. Předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. K nařízenému jednání se předvolaný zástupce ani žalovaný nedostavili, ačkoliv byli řádně a včas předvoláni. Zástupce žalobkyně svoji neúčast omluvil, žalovaný nikoliv. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smluv o zápůjčce [číslo] ze dne 12. 5. 2017 a [číslo] ze dne 30. 9. 2016 včetně smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 včetně podacího lístku ze dne 25. 1. 2021, výzvy k plnění ze dne 28. 6. 2021 včetně podacího lístku ze dne 28. 6. 2021, zákaznické karty ze dne 12. 5. 2017, standartních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 9. 2016 a tabulek umoření ze dne 12. 1. 2021. Jiné důkazy nebyly v řízení navrhovány. 5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 9. 2016 mezi [právnická osoba] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 30 000 Kč v hotovosti, což žalovaný potvrdil. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a dále souhrnný poplatek ve výši 25 421 Kč, tj. celkem 55 421 Kč ve 60 týdenních splátkách po 924 Kč (poslední splátka 905 Kč), přičemž první splátka byla splatná 7. dne od poskytnutí zápůjčky. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 5. 2017 mezi [právnická osoba] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 20 000 Kč v hotovosti, což žalovaný potvrdil. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a dále souhrnný poplatek ve výši 17 333 Kč, tj. celkem 37 333 Kč v 60 týdenních splátkách po 623 Kč (poslední splátka 576 Kč), přičemž první splátka byla splatná 7. dne od poskytnutí zápůjčky. Ze zákaznické karty ze dne 12. 5. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že bydlí jako spolubydlící, je svobodný, má učňovské vzdělání, pracuje jako dělník u [právnická osoba] na základě smlouvy uzavřené na dobu od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, dosahuje čistého příjmu 31 451 Kč měsíčně, na splátky půjček vynakládá 6 500 Kč, ostatní výdaje činí 9 400 Kč měsíčně. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 18. 12. 2020 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávky za žalovaným ze smluv [číslo] [číslo]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021, který byl odeslán jako doporučená zásilka dle podacího lístku ze dne 25. 1. 2021 O úhradu dlužné částky byl následně žalovaný upomínán žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne 28. 6. 2021, která byla dle podacího lístku téhož dne odeslána na adresu žalovaného jako doporučená zásilka. 6. Žaloba se jeví soudu důvodnou toliko částečně, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud posoudil obě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovaným jako absolutně neplatné s ohledem na ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 25. 2. 2013, resp. ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V řízení nebylo prokázáno, že by před uzavřením každé ze smluv právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, kdy se přitom jedná o spotřebitelský úvěr. Povinnosti věřitele bylo údaje tvrzené žalovaným si ověřit, zkoumat finanční minulost žalovaného v insolvenčním či exekučním rejstříku. Potvrzení žalovaného, že údaje jím uváděné jsou pravdivé, nemůže účinně nahradit povinnost věřitele aktivně si ověřovat informace poskytnuté žalovaným. Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle soudu se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud nucen přihlédnout i bez námitky žalovaného. V době, kdy toto ustanovení nabylo platnosti i v době, kdy nabylo účinnosti, byl účinný zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, dle kterého relativní neplatnost právního úkonu byla dána pouze v případech stanovených v § 40a tohoto zákona. Jelikož v ust. § 40a obč. zák. není vyjmenován důvod neplatnosti shora uvedený a ani ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně neuvádí, o jaký dluh neplatnosti právního úkonu se jedná, nelze než dospět k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní. Samotné nabytí účinnosti občanským zákoníkem, tj. zákon č. 89/2012 Sb. od 1. 1. 2014 nemůže vést ke změně v zákoně speciálním, tj. k tomu, že by neplatnost smlouvy stanovená v § 9 zákona č. 145/2010 Sb. se stala neplatností relativní. Dle soudu nebylo prokázáno, že by společnost [právnická osoba] dostála svým povinnostem stanoveným v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a že by řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K neplatnosti smlouvy soud přihlédl i bez námitky žalovaného, a to s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], dle kterého články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Tyto články směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž s