Okresní soud v Karviné 21 C 148/2026-53 – Smlouva o úvěru

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 260 456,47 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 14. 8. 2024 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru ke kreditní kartě č. 016874122R, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s počátečním úvěrovým limitem 50 000 Kč, který mohla žalobkyně v průběhu smluvního vztahu zvýšit až na 500 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal prostřednictvím kreditní karty a zavázal se poskytnuté prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč. Smluvní úroková sazba činila 7,9 % ročně. Pro neplnění splátkových povinností byl úvěr ke dni 25. 6. 2025 zesplatněn. Ke dni 16. 2. 2026 žalobkyně evidovala dluh v celkové výši 292 068,94 Kč, tvořený jistinou 260 456,47 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem 16 565,87 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 15 046,60 Kč. Současně požadovala smluvní úrok ve výši 7,9 % ročně a zákonný úrok z prodlení z částky 260 456,47 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení. V doplnění žaloby ze dne 3. 6. 2026 žalobkyně blíže rozvedla okolnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedla, že úvěr byl schválen jako předschválený limit na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na účtech žalovaného vedených u žalobkyně a na základě údajů z relevantních registrů. Do výpočtu platební kapacity byl zahrnut měsíční příjem ve výši 175 000 Kč, stanovený jako medián příjmů za období únor až červen 2024 (195 000 Kč, 90 000 Kč, 223 000 Kč, 175 000 Kč a 109 000 Kč). Měsíční výdaje byly vyčísleny částkou 41 181,50 Kč, takže výsledná platební kapacita činila 133 818,50 Kč. Žalobkyně dovozovala, že tato platební kapacita byla zcela dostatečná pro předpokládanou splátku ve výši 2 500 Kč měsíčně, odpovídající 5 % úvěrového limitu. Současně uvedla, že zadluženost žalovaného byla prověřena prostřednictvím registrů CBCB a CRIF bez zjištění negativních informací, rizikovost žalovaného byla vyhodnocena jako „Very Low“, ukazatel DSTI činil 17 % a všechna interní riziková kritéria byla splněna. Žalobkyně dále na výzvu soudu specifikovala rozsah čerpání a úhrad. Tvrdila, že žalovaný celkem vyčerpal z úvěrového účtu 589 079,27 Kč a celkem uhradil 340 950,34 Kč, z čehož 286 886,54 Kč bylo započteno na splátky jistiny a úroků, 3 750 Kč na poplatky a 50 313,80 Kč na splátky úvěru. Na úvěrovém účtu tak podle žalobkyně zůstal nedoplatek ve výši 248 128,93 Kč.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě č. 016874122R a souvisejících smluvních dokumentů soud zjistil, že dne 14. 8. 2024 uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty. Počáteční úvěrový limit činil 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpané prostředky splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč. Smluvní úroková sazba byla sjednána ve výši 7,9 % ročně. Součástí smluvní dokumentace byly Obchodní podmínky pro kreditní kartu a Sazebník.4. Z protokolu o posouzení úvěruschopnosti, výpisů z běžného účtu a výstupů z registrů CBCB a CRIF soud zjistil, že před poskytnutím úvěru žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalovaného. Za rozhodný příjem žalovaného byl stanoven medián příjmů za období únor až červen 2024 ve výši 175 000 Kč měsíčně. Jednotlivé měsíční příjmy činily 195 000 Kč, 90 000 Kč, 223 000 Kč, 175 000 Kč a 109 000 Kč. Měsíční výdaje byly vyčísleny částkou 41 181,50 Kč a platební kapacita žalovaného částkou 133.818,50 Kč. Rizikovost klienta byla vyhodnocena stupněm „Very Low“, ukazatel DSTI činil 17 % a v registrech nebyly zjištěny negativní informace.5. Výpisem z úvěrového účtu č. 345015160 žalobkyně prokazovala, že žalovaný úvěr opakovaně čerpal. Celková výše čerpání dosáhla podle žalobkyně částky 589 079,27 Kč. Současně bylo na úvěrový účet uhrazeno celkem 340 950,34 Kč, z čehož částka 286 886,54 Kč byla započtena žalobkyní na splátky jistiny a úroků, částka 3 750 Kč na poplatky a částka 50 313,80 Kč představovala splátky úvěru. Podle evidence žalobkyně zůstal po zohlednění všech zaúčtovaných operací nedoplatek ve výši 248 128,93 Kč.6. Výpisem z běžného účtu soud zjistil, že při posuzování bonity žalobkyně vycházela z finančních toků na účtu žalovaného za období předcházející uzavření smlouvy. Medián měsíčních příjmů podle žalobkyně činil 175 000 Kč, měsíční výdaje byly vyhodnoceny ve výši 41 181,50 Kč a platební kapacita žalovaného ve výši 133 818,50 Kč, což podle hodnocení žalobkyně postačovalo k řádnému splácení sjednaného úvěru.7. Z oznámení o zesplatnění úvěru a z poštovní doručenky soud zjistil, že žalobkyně pro prodlení žalovaného se splácením úvěru dne 25. 6. 2025 prohlásila celý dluh za splatný.8. Z předžalobní výzvy ze dne 30. 1. 2026 soud zjistil, že zástupce žalobkyně před zahájením řízení vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dlužné částky.9. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se úvěrující zavazuje poskytnout úvěrovanému na jeho žádost peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Současně se jednalo o smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Smlouva byla uzavřena v písemné formě prostřednictvím elektronických prostředků, neboť byla sjednána prostřednictvím internetových stránek původního věřitele (§ 561 odst. 1 o. z.).11. Soud se z úřední povinnosti zabýval rovněž tím, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele soud přezkoumává i tehdy, bylli úvěr po určitou dobu splácen (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024, C755/22, Nárokuj).12. Soud dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze zjistit, jakým způsobem byly ověřovány deklarované příjmy a výdaje žalovaného, ani zda byly zohledněny jeho existující závazky a další okolnosti významné pro posouzení schopnosti splácet úvěr. Za této situace nelze mít za prokázané, že posouzení úvěruschopnosti proběhlo s odbornou péčí a na základě dostatečných a věrohodných informací. Soud proto uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena důkladně.13. Vzhledem k tomu, že poskytovatel úvěru porušil povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nastal následek předvídaný v § 87 odst. 1 tohoto zákona, tedy neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud v souvislosti s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru judikoval, že poskytnutím úvěru bez řádného posouzení úvěruschopnosti vzniká poskytovateli nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny bez smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti odpovídající možnostem spotřebitele; zákonný úrok z prodlení vzniká až s prodlením spotřebitele s vrácením této části jistiny (rozsudek NS ze dne 23. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Tento výklad je podporován i důvodovou zprávou k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, č. j. 23 Cdo 101/2023, který zdůraznil, že spotřebitel musí mít možnost vracet jistinu v čase odpovídajícím jeho možnostem a při splácení dle těchto možností se nemůže dostat do prodlení. Jestliže je smlouva absolutně neplatná, neexistuje ujednaná doba splatnosti, a postup podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ve vztahu k § 1958 odst. 2 o. z. speciální. Spotřebitel je proto povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, nikoli ihned. Ve smyslu § 87 odst. 2 téhož zákona určí soud na návrh některé ze stran dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, pokud mezi stranami vznikne spor o to, jaká tato doba je.14. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Podle 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhali, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.15. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil a netvrdil žádné skutečnosti týkající se majetkových a příjmových poměrů, soud mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni dosud nevrácenou jistinu 248 128,93 Kč (vyplaceno celkem 583 079,27 Kč a vráceno 314 950,34 Kč) ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.16. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu prodlení až do zaplacení. Úrok z prodlení je příslušenstvím pohledávky (§ 513 o. z.) a povinnost jej hradit vyplývá přímo ze zákona. Nárok na zákonný úrok z prodlení vzniká tehdy, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého dluhu a jsou-li splněny podmínky § 1970 o. z. Právo na úrok z prodlení proto náleží i tehdy, není-li ve smlouvě výslovně sjednáno. Stejně tak vzniká i při prodlení s vrácením peněžitého plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy.17. Podle § 154 odst. 2 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jde-li o opětující se dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu.18. Podle právní věty stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 čj. Cpjn 202/2005 úroky z prodlení, které se stanou splatnými teprve v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí, jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř.19. Soud žalobkyni přiznal nárok na vrácení dosud nesplacené jistiny a v souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru určil lhůtu, do kdy je žalovaná povinna tuto dlužnou částku žalobkyni zaplatit. Soud proto zamítl žalobu také v části, v níž se žalobkyně domáhala úroku z prodlení za období před uplynutím lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem. Do té doby totiž žalovaný nemohl být s vrácením jistiny v prodlení. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení pouze za dobu, po kterou bude žalovaný v prodlení se splněním povinnosti uložené tímto rozsudkem, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění až do zaplacení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.20. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 48 072 Kč, přičemž tato částka představuje 66,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,2 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 16,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 419 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 260 456,47 Kč sestávající z částky 9 380 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 27. 7. 2026 náhrada 2 071,88 Kč za 134 ujetých km v částce 1 171,88 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 8,2 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 51 221,88 Kč ve výši 10 756,59 Kč; což činí celkem 48 071,92 Kč (po zaokrouhlení pak 48 072 Kč).