Okresní soud v Karviné 28 C 144/2026-50 – Smlouva o zápůjčce

Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 294,85 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo dne 19. 2. 2024 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnou žalované úvěr a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně odstoupila od smlouvy, pro nehrazení splátek a neuhrazení dluhu ani v dodatečně stanovené lhůtě. Žalovaná částka představuje jistinu ve výši 26 294,85 Kč, dlužné poplatky ve výši 2 100 Kč, a smluvní úrok z jistiny ve výši 2 427,74 Kč.2. Žalovaná nesporovala uzavření smlouvy a poskytnutí částky uvedené v žalobě, uvedla, že úvěr splácí, popsala své osobní a majetkové poměry s tím, že je schopna splácet 600 Kč měsíčně, jak ostatně činila dosud.3. Podáním ze dne 9. 6. 2026 a dále pak podáním dne 30. 7. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, tak jak je převzato ve výroku I. rozsudku, z důvodu, že žalovaná po podání žaloby na nárok uplatněný žalobou částečně plnila. Podle § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení (žalobu), a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, rozhodne soud, že zpětvzetí návrhu není účinné. To neplatí, došlo-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět a žalovaná neprojevila se zpětvzetím nesouhlas, postupoval soud v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení částečně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení tak zůstaly nároky žalobce uvedené ve výroku II. a III. tohoto rozsudku.4. Z dílčích skutkových zjištění z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , označení, č. , hodnota, ze dne 19. 2. 2024, soud zjistil, že ve smlouvě se žalobkyně zavazuje poskytnout žalované revolvingový úvěr, který může žalovaná čerpat průběžně a opakovaně za účelem financování nákupu zboží a/nebo poskytování služeb na základě smlouvy o koupi zboží u smluvního obchodníka (účelová část úvěru) nebo i za sjednaných podmínek neúčelově, disponibilní úvěrový limit je 20 000 Kč. První čerpání bylo přímo ve smlouvě sjednáno ve výši 10 387 Kč, na uhrazení kupní ceny, a žalovaná se zavázala takto čerpanou částku splácet v 24 měsíčních splátkách ve výši 612 Kč, spolu s ročním úrokem ve výši 39,99 %. Z přehledu transakcí soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalované dne 5. 4 2024 částku 10 000 Kč, dne 30. 5. 2024 částku 800 Kč, dne 20. 6. 2024 částku 911 Kč, dne 26. 7. 2024 částku 840 Kč, dne 21. 8. 2024 částku 1 500 Kč, dne 27. 8. 2024 částku 1 626 Kč. Z uvedeného soud dospěl k závěru, že žalovaná na základě smlouvy čerpala celkem 26 064 Kč.6.7. Žalobkyně žalované dopisem ze dne 1. 1.0. 2025 oznámila odstoupení od smlouvy a vyzvala ji k okamžitému uhrazení dlužné částky, což bylo zjištěno z předmětného dopisu.8. Z ústřižků poštovních poukázek předložených žalovanou soud zjistil, že žalovaná uhradila žalobkyni s uvedením variabilního symbolu , var. symbol, dne 16. 4. 2025 částku 2 060 Kč, 15. 5. 2025 částku 2 060 Kč, 18. 6. 2025 částku 2 060 Kč, 14. 7. 2025 částku 2 060 Kč, 6. 10. 2025 částku 230 Kč, 15. 11. 2025 částku 700 Kč, 13. 1. 2026 částku 250 Kč, 18. 2. 2026 částku 400 Kč, 13. 3. 2026 částku 600 Kč, 17. 4. 2026 částku 400 Kč.9. Žalovaná byla vyzvána zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 23. 1. 2026, který byl žalované odeslán 26. 1. 2026, k uhrazení dluhu před podáním žaloby, což bylo zjištěno z předmětného dopisu a poštovního podacího lístku.10. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části nároku. Žalobkyně zakládala nároky uplatněné žalobou na smlouvě, na kterou v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaná uzavírala tuto smlouvu v postavení spotřebitele když jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů, k tomu aby došlo k naplnění účelu zákona, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.13. Žalobkyně k tomu, jak postupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že byly vyhodnoceny nejen informace získané od žalované, ale tyto následně žalobkyně konfrontovala jak s výstupy z celé řady registrů/databází. Výdaje tvrzené žalovaným ověřila žalobkyně na základě vlastních statistických modelů. K tomu, jak konkrétně byla vyhodnocena úvěruschopnost žalované žalobkyně odkázala na předloženou listinu, zprávu o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , právnická osoba, ., a v této listině je uvedeno, že žalovaná byla lustrována v registru SOLUS, rejstříku exekucí, žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná má příjem 15 000 Kč a další pravidelný příjem ve výši 4 220 Kč, náklady na bydlení – nájemné 6 600 Kč.14. Z provedeného dokazovaní a z tvrzení žalobkyně tak soud došel k závěru, že žalobkyně vyšla ohledně výše příjmu a výdajů žalované toliko z toho, co uvedla žalovaná. Soud vychází z právního názoru, že je nutno trvat na tom, aby poskytovatel úvěru alespoň výdaje na bydlení a další závazky žalované ze spotřebitelských úvěrů ověřil. Součástí odborné péče je zjištění celkového splátkového zatížení spotřebitele, a to objektivním způsobem, výstupem z příslušných registrů. Uvedené soud vyhodnotil po právní stránce tak, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, tedy poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy, ke které soud přihlíží i bez návrhu.15. Je – li smlouva absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti jí z neplatné smlouvy nevznikly.16. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně o celkové uhrazené částce, tj. 25 394,54 Kč (21 440,54 Kč do odstoupení od smlouvy a 3 950 Kč po odstoupení od smlouvy). Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 673,46 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, když bylo prokázáno poskytnutí částky 26 064 Kč.17. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovanou a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. Žalovaná uváděla, že je schopna splácet 600 Kč měsíčně, soud proto došel k závěru, že je v možnostech žalované vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti (analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř.), a uložil proto žalované splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úrok, poplatek, smluvní pokuta), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 ZoSÚ.18. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci, když žalobkyně nebyla ve věci procesně úspěšná co do více než poloviny uplatněného nároku, a to i se zohlednění částky, pro kterou byla žaloba vzata zpět pro chování žalované po podání žaloby, a procesně úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.