110 C 288/2020-45 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 22. 7. 2020 domáhala po žalovaném úhrady 13 310 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny ve výši 10 000 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení, a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 20,98 % ročně z jistiny 10 000 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení, a dále se domáhala po žalovaném úhrady 3 474 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny ve výši 2 818,78 Kč od 26. 8. 2017 do zaplacení, a ve formě smluvního úroku z prodlení ve výši 20,98 % ročně z jistiny 2 818,78 Kč od 19. 8. 2017 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], SE, [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli 16. 2. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 43 týdenních splátek po 370 Kč do 14. 12. 2017. Žalovaný uhradil 2 600 Kč. Dále odůvodnila žalobu žalobkyně tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], SE, [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“) a žalovaný uzavřeli 21. 10. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které předchůdkyně poskytla v hotovosti žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem a poplatky uhradit formou 43 týdenních splátek po 518 Kč do 18. 8. 2017. Žalovaný uhradil 18 800 Kč. 2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tento byl prověřen na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se žalovaný nedostavil. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 4. Z tvrzení žalobkyně a ze smluv o spotřebitelských úvěrech [číslo] [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovaným byly ve dnech 16. 2. 2017 a 21. 10. 2016 uzavřeny smlouvy, na základě kterých poskytla předchůdkyně žalovanému částku 10 000 Kč v hotovosti dne 16. 2. 2017, což žalovaný stvrdil svým podpisem a zavázal se tuto částku (jistinu) s poplatkem a úrokem ve výši 5 910 Kč, tj. celkem 15 910 Kč vrátit předchůdkyni formou 43 týdenních splátek po 370 Kč do 14. 12. 2017. Žalovaný uhradil 2 600 Kč. Dále poskytla předchůdkyně žalovanému částku 14 000 Kč v hotovosti dne 21. 10. 2016, což žalovaný stvrdil svým podpisem a zavázal se tuto částku (jistinu) s poplatkem a úrokem ve výši 8 274 Kč, tj. celkem 22 274 Kč vrátit předchůdkyni formou 43 týdenních splátek po 518 Kč do 18. 8. 2017. Žalovaný uhradil 18 800 Kč. 5. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovaným byly ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě kterých ve dnech 16. 2. 2017 a 21. 10. 2016 poskytla předchůdkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč a 14 000 Kč, a žalovaný se tyto částky s poplatkem a úroky zavázal vrátit předchůdkyni formou splátek tak, jak je uvedeno v předchozím odstavci. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaný jako spotřebitel. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a podle § 2 a 9 zákonem č. 43/2013 Sb., (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 6. Žalobkyně předložila karty zákazníka, ze kterých vyplynulo, že 16. 2. 2017 byl žalovaný zaměstnán ve stavebnictví a působil jako OSVČ s příjmem 30 000 Kč čistého měsíčně. Výdaje na bydlení byly uvedeny měsíční částkou 10 165 Kč, osobní výdaje 8 000 Kč, splátky úvěrů 2 080 Kč a další výdaje 500 Kč, celkové výdaje 20 745 Kč měsíčně. Použitelný příjem představoval 9 253 Kč. Z další karty zákazníka ze dne 21. 10. 2016 vyplynulo, že byl žalovaný zaměstnán u [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec] jako výrobce-montážník, s příjmem 30 000 Kč čistého měsíčně. Výdaje na bydlení byly uvedeny měsíční částkou 10 215 Kč, výdaje domácnosti 11 000 Kč, spoření 2 000 Kč, celkem výdaje 23 215 Kč. Použitelný příjem představoval 6 785 Kč. Z obou karet zákazníka vyplynulo, že k ověření příjmové a výdajové stránky žalovaný předkládal výpis ze živnostenského rejstříku, daňové přiznání, živnostenský list, nájemní smlouvu, doklad o inkasních platbách a faktury (bez bližšího upřesnění). Ani jedna z listin však soudu k důkazu předložena nebyla. 7. Soud dospěl k závěru, že předchůdkyně před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost žalovaného nezkoumala řádně, když pravděpodobně vycházela pouze z informací žalovaného, které nebyly ničím podloženy, neboť nedoložila ani jednu z listin, na které v kartě zákazníka odkázala. Ani po poučení soudem o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. žalobkyně prostřednictvím právního zástupce nedotvrdila skutečnosti, ani nedoložila důkazy. 8. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a soud proto dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná (zákon č. 257/2016 Sb.), taktéž podle § 9 zákona č. 43/2013 Sb. 9. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovaného k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 10. Soud má tedy za to, že žalobkyně nedostála povinnosti zkoumat úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí, když neprokázala, že by prověřila ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení příjmovou a výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, neprokázala, že by od žalovaného vyžádala doklady o výši jeho plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, které by podložily tvrzení žalovaného. Žalobkyně se tedy plně spolehla pouze na tvrzení samotného žalovaného a tyto žádným způsobem neprověřila (srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2020 č. j. 15 Co 225/2020-51). 11. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaný prokazatelně obdržel v hotovosti z obou půjček 24 000 Kč a na obě půjčky celkem uhradil 21 400 Kč. 12. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ (zákona č. 257/2016 Sb.) je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Podle § 2993 o. z. (ve vztahu k zákonu č. 43/2013 Sb.) je možno přiznat požadovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení. 13. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil 21 400 Kč (na obě spotřebitelské smlouvy) a v hotovosti mu byla poskytnuta předchůdkyní částka 24 000 Kč (na obě spotřebitelské smlouvy), soud jej zavázal k úhradě rozdílu ve výši 2 600 Kč. Splatnost uvedené částky nastala 8. 5. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně obsažené v předžalobní upomínce ze dne 30. 4. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek do 7. 5. 2020 v souvislosti s uzavřenou úvěrovou smlouvou. K odeslání upomínky prokazatelně