110 C 305/2020-41 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 23. 7. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 8 777 Kč s úrokovým příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % z dlužné jistiny ve výši 6 983,48 Kč od 26. 5. 2017 do zaplacení, a ve formě úroku ve výši 20,98 % z dlužné jistiny ročně od 19. 5. 2017 do zaplacení. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], SE, [IČO] (dále jen„ předchůdkyně“), uzavřela se žalovanou po posouzení její úvěruschopnosti dne 21. 7. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 7 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, přičemž tuto částku se žalovaná zavázala vrátit předchůdkyni spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky ve výši 637 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně sjednanou v čl. 1 podmínek smlouvy, s odměnou za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč ve 43 týdenních splátkách po 259 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena 18. 5. 2017. Žalovaná měla uhradit 11 137 Kč, uhradila 2 360 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně již v žalobě tvrdila, že tato byla prověřena na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalované a zaznamenány do karty zákazníka (žalované), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se, ač řádně předvolána, nedostavila. Soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalované, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Z tvrzení žalobkyně a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi předchůdkyní a žalovanou byla dne 21. 7. 2016 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalované částku 7 000 Kč v hotovosti téhož dne, což žalovaná stvrdila svým podpisem, a žalovaná se zavázala tuto částku (jistinu) s celkovými náklady, tj. s úrokem ve výši 637 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a s hotovostním inkasem splátek 2 100 Kč, tj. celkem 11 137 Kč, vrátit předchůdkyni formou 43 týdenních splátkách po 259 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena 18. 5. 2017. 4. Soud vzal za prokázáno, že mezi předchůdkyní a žalovanou byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které dne 21. 7. 2016 poskytla předchůdkyně žalované v hotovosti částku ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 11 137 Kč formou 43 týdenních splátek po 259 Kč do 18. 5. 2017. Soud smlouvu zhodnotil ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. jako spotřebitelskou, neboť žalobkyně jednala jako věřitelka (dodavatelka) a žalovaná jako spotřebitelka. Při uzavření smlouvy byla tak žalobkyně jako věřitelka povinna postupovat podle § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Měla tedy před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Měla poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. 5. Z karty zákazníka (viz čl. 17 spisu) vyplynulo, že 21. 7. 2016 činil měsíční příjem žalované 13 900 Kč, což představovaly státní sociální dávky, 1 200 Kč přídavky na děti a výživné 4 000 Kč, celkové příjmy představovaly 19 100 Kč. Její výdaje představovaly nájem 7 600 Kč měsíčně a výdaje domácnosti (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 9 000 Kč, tj. 16 600 Kč měsíčně. Z karty zákazníka vyplynulo, že uvedené údaje byly ověřeny nájemní smlouvou, dokladem o inkasních platbách, výměrem podpory a rozhodnutím o výživném. Soud dospěl k závěru, že při zkoumání a posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy předchůdkyně vycházela pouze z informací získaných od žalované, a proto u jednání byla žalobkyně v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. poučena o potřebě doplnění tvrzení a dokazování ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti s tím, aby byly také soudu předloženy listiny, na které v kartě zákazníka žalobkyně při zjišťování příjmové a výdajové stránky odkazuje. Další tvrzení a důkazy ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení nároku žalobkyně tato netvrdila ani nepředložila. 6. S ohledem na shora uvedené žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, a soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť podle ustanovení § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou je smlouva neplatná. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Soud s ohledem na shora uvedené nemohl zavázat žalovanou k úhradě požadované částky z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. 7. Při absenci smluvního nároku žalobkyně se soud zabýval otázkou, zda je dán mimosmluvní důvod pro žalobu a dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že žalovaná prokazatelně obdržela v hotovosti částku ve výši 7 000 Kč a uhradila tak, jak žalobkyně sama tvrdila, částku ve výši 2 360 Kč (žalovaná zůstala v průběhu celého řízení nečinná a netvrdila, že by uhradila ještě další částku). 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ustanovení § 2993 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Stanoví-li ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ povinnost spotřebitele vrátit jistinu úvěru, pak je zapotřebí na zaplacenou jistinu započítat plnění, které podle neplatné smlouvy spotřebitel úvěrující společnosti zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila 2 360 Kč a v hotovosti jí byla poskytnuta předchůdkyní pouze částka ve výši 7 000 Kč, k úhradě zbývá částka ve výši 4 640 Kč. Soud proto žalovanou k úhradě této částky zavázal spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího, jež je uveden jako lhůta k plnění v předžalobní výzvě, která byla prokazatelně žalované žalobkyni odeslána. Výše úroku z prodlení byla přiznána v souladu s § 1970 o. z. a v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 9. Aktivní legitimaci žalobkyně prokázala v souladu s § 1882 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, včetně přílohy, uzavřené mezi předchůdkyní a žalobkyní. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnější žalované prokazatelně v souvislosti s předmětným řízením nevznikly žádné náklady.