108 C 412/2020-46 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení celkem částky 7 455 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] uzavřel se žalovaným dne 12. 10. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen " Smlouva), na základě které byly žalovanému téhož dne v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se je zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 2 955 Kč. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], jako poskytovatel půjčky, splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části ověřené dokumenty. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, jejímž podpisem žalovaný stvrdil, že úvěrující s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel úplné, pravdivé a přesné. Zákazník také potvrdil, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena Smlouva. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. V tomto směru žalobkyně poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku, která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura a ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat straně druhé, nýbrž naopak, vychází se ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaný sjednané splátky neuhradil řádně a včas, zaplatil pouze částku 500 Kč, nadále dluží částku 7 455 Kč s příslušenstvím v podobě sjednaného úroku a zákonného úroku z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalobkyně proto požaduje zaplacení jistiny a poplatku v celkové výši 7 455 Kč, kapitalizovaného sjednaného úroku, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a dále jdoucího sjednaného úroku i zákonného úroku z prodlení od 30. 11. 2019 do zaplacení. 2. Po provedeném dokazování má sodu za prokázaný následující skutkový stav: Mezi [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO] a žalovaným byla dne 12. 10. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] dle které byly žalovanému v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal věřiteli tuto půjčku vrátit spolu s poplatky ve výši 2 955 Kč a to v 43 týdenních splátkách po 185 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že částku 5 000 Kč převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Součástí smluvních podmínek obsažených přímo ve smlouvě je prohlášení žalovaného, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení své schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a že je schopen splatit celkovou dlužnou částku v souladu s touto smlouvou. Dne 11. 10. 2017 je datována karta zákazníka, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán na částečný úvazek s čistou mzdou ve výši 11 500 Kč, státní podporou v celkové výši 9 921 Kč, výdaji na nájem a inkaso v nájemním bydlení ve výši 7 200 Kč, výdaji domácnosti ve výši 4 000 Kč. Předložil výplatní pásky, pracovní smlouvu. Prohlásil, že proti němu nejsou vedeny exekuce. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [IČO] postoupila žalovanou pohledávku s příslušenstvím žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem původního věřitele ze dne 29. 11. 2019. Tímto oznámením byl žalovaný rovněž vyzván k úhradě dlužné žalované částky s příslušenstvím žalobkyni do 10 dnů od obdržení oznámení s tím, že pokud tak neučiní, bude tato částka vymáhána soudně. Oznámení bylo žalovanému odesláno dne 13. 12. 2019. 3. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě původní věřitel půjčil žalovanému částku 5 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit během 58 týdnů formou sjednaných týdenních splátek. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § 1810 a následujících téhož předpisu smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Při uzavření smlouvy tak byl věřitel povinen postupovat také v intencích § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru“), tj. před uzavřením smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, byl věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. V žalobě popsaný způsob, jakým předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru naprosto nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Pouhé dotazování na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry klienta rozhodně nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje. Stejně tak prohlášení budoucího klienta o tom, že budoucí věřitel vynaložil odbornou péči při posuzování jeho schopnosti zápůjčku splácet, není schopno vyvolat zákonem předpokládaný důsledek platnosti smlouvy. Nepřiléhavý je také odkaz žalobkyně na to, že její právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení klienta. Budoucímu věřiteli není zákonem uložena povinnost či poskytnuto právo spoléhat na správnost a pravdivost tvrzení budoucího klienta. Zákonem je mu uložena povinnost vynaložit odbornou péči na to, aby prověřil, zda budoucí klient je či není schopen případný úvěr splácet. Tuto zákonnou povinnost nelze obcházet odkazem na dobrou víru v poctivé jednání spolukontrahenta. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá pak soud za prokázáno, že předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Soudu byla předložena karta zákazníka, avšak nikoliv listiny prokazující tvrzené příjmy a výdaje žalovaného. Výdajová i příjmová stránka žalovaného byla posuzována pouze s odkazem na jeho vlastní vyjádření a byla pouze částečně doložena. Na tomto místě je nezbytné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26, v němž Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě dalšího dokazování o této rozhodné skutečnosti, přičemž toto poučení je soudem poskytováno pouze a jedině při ústním jednání. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost vynaložení odborné péče při posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho je smlouva o zápůjčce neplatná ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnil-li proto původní věřitel z neplatné smlouvy o zápůjčce žalovanému částku 5 000 Kč, p