111 C 425/2020-43 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 8. 2020 domáhala po žalovaném zaplatit částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 25. 10. 2018 do zaplacení s odůvodněním, že dne 1. 10. 2018 uzavřela [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ věřitel“) s žalovaným distančně prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, který mu vyplatila bezhotovostním převodem, žalovaný se zavázal do 24. 10. 2018 splatit věřiteli poskytnutou částku navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 010 Kč. Žalovaný se se splácením úvěru dostal do prodlení, na svůj dluh nic nezaplatil, pohledávka byla postoupena [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO], která ji postoupila žalobkyni, žalovaný nic nezaplatil, nereagoval ani na předžalobní výzvu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán z adresy trvalého pobytu, k doručení došlo dne 4. 2. 2021 do vlastních rukou žalovaného náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Z nedatované listiny nadepsané Smlouva o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že dle obsahu smlouvy měl žalovaný (fyzická osoba) jako klient označený jako žalovaný získat od věřitele [právnická osoba], [IČO] úvěr ve výši 5 000 Kč, poplatek za sjednání úvěru byl dohodnut ve výši 1 010 Kč. Celková částka 6 010 Kč měla být věřiteli splacena ke dni 24. 10. 2018. Informace o osobních a majetkových poměrech žalovaného ve smlouvě uvedeny nebyly. Smlouva byla soudu předložena v podobě, kdy byla napsána strojově a neobsahovala vlastnoruční ani elektronický podpis žalovaného. Výpisem z bankovního účtu věřitele žalobkyně doložila odeslání částky 5 000 Kč dne 1. 10. 2018 na číslo účtu [bankovní účet], které bylo na straně žalovaného uvedeno ve smlouvě o úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla dne 14. 8. 2018 (ačkoliv v žalobě byla označena datem 14. 8. 2019, přičemž smlouva obsahuje dva zápisy data a v obou nelze rok číst jinak, než právě číslem 2018) písemně uzavřena mezi [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, postoupené pohledávky byly specifikovány v příloze smlouvy, pohledávka za žalovaným však v příloze uvedena nebyla. Smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi [právnická osoba], [IČO] a [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] a ani oznámení o postoupení vyhotovené [právnická osoba], [IČO], soudu předloženo k důkazu nebyli. 4. Žaloba byla zamítnuta v celém rozsahu. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Takový nárok však nevznikl žalobkyni, protože tato nebyla v řízení nadána aktivní věcnou legitimací, neboť neprokázala, že je nositelkou tvrzeného hmotného práva, o nějž v řízení šlo. Bylo na žalobkyni, aby svou aktivní věcnou legitimaci v řízení dle § 1882 odst. 1 o. z. prokázala, buď předložením příslušné smlouvy o postoupení pohledávky, či předložením dokladů o vyrozumění žalované postupitelem o postoupení pohledávky, přičemž je nutno, aby tento notifikační úkon (kterým je dlužník vyrozuměn o postoupení pohledávky) učinil vždy postupitel, tj. osoba věřitele v době postoupení pohledávky, jak zcela zřejmě vyplývá z § 1882 odst. 1 o. z., a je rovněž současně nutno prokázat i jeho doručení dlužníkovi. Bez splnění těchto dvou okolností není možno považovat podmínky vyrozumění o postoupení pohledávky stanovené § 1882 odst. 1 o. z. za splněné. Žalobkyně svou legitimaci odvozovala z postupní smlouvy uzavřené dle § 1879 o. z. Ve smlouvě identifikace tvrzené pohledávky za žalovaným nebyla obsažena. Navíc postupitel z předložené smlouvy ([právnická osoba], [IČO]) nebyl původním věřitelem žalované pohledávky a sám ji nabyl také postoupením od [právnická osoba], [IČO] (která měla být původním věřitelem), bylo proto na žalobkyni, aby své vlastnictví prokázala předložením i první postupní smlouvy, což neučinila. Soud tak při svém rozhodování vycházel ze závěru, že žalobkyně nijak neprokázala, že by žalovaný byl vyrozuměn o postoupení pohledávky uplatněné v žalobě. Neprokázání kteréhokoliv z článků řetězu tvrzených jednotlivých postoupení pohledávky (byť prvního), má za následek, že nelze mít za prokázáno postoupení pohledávky na následující postupníky, neboť prokázaný řetěz postoupení byl přetržen a není možno dospět k závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, která o sobě tvrdí, že je posledním postupníkem v této řadě. Pro úplnost se uvádí, že provedenými důkazy nebyla existence tvrzené smlouvy ani zjištěna. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem byl zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, účinný do 18. 9. 2016, který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/ 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinné od 17. 9. 2014, upravoval v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Elektronická forma předpokládá elektronický dokument, tedy elektronická data, která jsou obsažena a uchovávána v určité databázi a bez technických prostředků nejsou čitelná. Předpokládá se, že data jsou čitelná v písemných znacích a lze je tak přechovávat. Samotný text dokumentu v elektronické podobě je však třeba odlišovat od podpisu, který má zvláštní režim a to podle § 561 odst. 1 o. z., jenž k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Vztah obou zákonných ustanovení nelze vnímat tak, že § 562 o. z. by měl být lex specialis k § 561 o. z. (viz Velký komentář Občanský zákoník I, Obecná část, str. 2025, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014). Tedy závěr, že písemná forma právního jednání je zachována již tehdy, pokud dojde k určení jednající osoby, není správný. I nadále se k platnosti písemného jednání vyžaduje podpis jednajícího. V případě komunikace elektronickými prostředky se tak jedná o elektronický podpis ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, účinného do 18. 9. 2016, který upravoval tři druhy elektronického podpisu, obyčejný elektronický podpis, zaručený elektronický podpis a uznávaný elektronický podpis. Právní teorie se shoduje na závěru, že teprve zaručený elektronický podpis splňuje z hlediska bezpečnosti nároky na splnění písemné formy právního jednání (viz např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3210/2007). V projednávané smlouvě nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za podpis, tím spíše za zaručený elektronický podpis. Proto tato smlouva nebyla uzavřena písemně. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. písemnou formu nevyžaduje, v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném do 30. 11. 2016, byl požadavek na písemnou formu smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, vznesen, nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemělo však za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Smlouva o úvěru tedy může být uzavřena písemně, ústně, nebo konkludentně. V předmětné věci žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena písemně, důkazní listinou (smlouvou), kterou se své tvrzení snažila prokázat, však byl prokázán opak, tedy, že v písemné formě smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřena nebyla. Pakliže by soudu předložená smlouva měla být brána za alespoň záznam o obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky ústně či konkludentně, potom by však také musela být žalovaným verifikována tak, aby písemně zaznamenaný projev vůle byl spojován výlučně s osobou žalovaného a nikoho jiného. A to se s odkazem na shora uvedené nestalo. Případný závěr o možném bezdůvodném obohacení žalovaného by v dané věci byl rovněž předčasný s ohledem na zjištění, že částka úvěru byla vyplacena na bankovní účet, k němuž dispoziční oprávnění žalovaného nebylo prokázáno. Svou nepřítomností u jednání žalobkyně neumožnila soudu poskytnutí příslu