130 C 224/2021-94 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 17 094 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2 % čerpaného úvěru. Žalobkyně otevřela za tím účelem žalovanému účet č. [bankovní účet] a vydala žalovanému kreditní kartu. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, žalobkyně proto úvěr ke dni [datum] zesplatnila. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, vycházela přitom z jeho měsíčního příjmu ve výši 18 413 Kč a ze skutečnosti, že žalovaný měl závazky s celkovou výší měsíčních splátek 6 517 Kč. Z úvěrového rámce žalovaný vyčerpal celkem 27 327,10 Kč a uhradil 23 436,44 Kč Vedle jistiny ve výši 15 000 Kč žalobkyně požadovala zaplacení poplatků ve výši 2094 Kč, úroku a úroku z prodlení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání, k němuž byl řádně a včas předvolán, se nedostavil. Z žádosti o smlouvu ze dne [datum], čestného prohlášení o zasílání mzdy ze dne [datum] a výpisů účtu žalovaného č. [bankovní účet] za dobu od 12/ 2016 do 4/ 2017 soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán jako dělník u [právnická osoba] s. r. o. a jeho průměrný čistý měsíční příjem v době od ledna do dubna 2017 činil 18 983,50 Kč. V prosinci 2016 žalovaný obdržel úvěr od [příjmení] [příjmení] ve výši 5 000 Kč a byla mu vyplacena částka ve výši 6 000 Kč z platební brány [webová adresa]. V lednu 2017 byla žalovanému vyplacena částka 718 Kč od [právnická osoba] a žalovaný čerpal úvěr ve výši 1 200 Kč. Úvěr ve výši 1 200 Kč žalovaný čerpal také v únoru 2017. V dubnu žalovaný čerpal úvěr ve výši 1 205,28 Kč, půjčku od [právnická osoba] ve výši 3 000 Kč a z platební brány [webová adresa] mu byl vyplacena částka 12 000 Kč. V květnu 2017 byla žalovanému vyplacena půjčka od [právnická osoba] ve výši 3 000 Kč a dodatečná půjčka ve výši 700 Kč. V prosinci 2016 měl žalovaný na účtu konečný zůstatek ve výši 1 357,66 Kč, v roce 2017 pak v lednu 1 330,16 Kč, v únoru mínus 2 577,73 Kč, v březnu mínus 6 416,71 Kč, v dubnu mínus 6 800,56 Kč a v květnu 3 358,07 Kč. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] dispozic ke smlouvě, formuláře o standardních informacích a z obchodních podmínek soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] a žalobkyně na jejím základě vydala žalovanému kreditní kartu [příjmení] [příjmení] [jméno], jejímž prostřednictvím mohl žalovaný čerpat peníze z úvěrového rámce ve výši 15 000 Kč. Současně se žalovaný zavázal splácet čerpaný úvěr minimálními měsíčními splátkami ve výši 2 % z čerpaného úvěru, a to inkasem z účtu č. [bankovní účet], a to do data splatnosti uvedeného na výpise. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 22,99 %. Z platební historie k účtu žalovaného [číslo] soud zjistil, že v době od [datum] do [datum] žalovaný vyčerpal z úvěrového rámce celkem 27 327,10 Kč a uhradil celkem 23 411,98 Kč. Na účet byly připsány také odměny partnerů ve výši 24,46 Kč. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] a podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně úvěr zesplatnila, neboť žalovaný byl v prodlení s placením minimální splátky po dobu delší 30 dnů. Dluh žalobkyně vyčíslila na 18 812,32 Kč, z toho poplatky činily 2 094 Kč a úroky 1 718,32 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě celé částky do [datum]. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně umožnila žalovanému čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 15 000 Kč. Žalovaný z úvěrového rámce za dobu trvání úvěrového vztahu vyčerpal celkem 27 327,10 Kč a na úvěr zaplatil celkem 23 436,44 Kč. V daném případě šlo o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud proto musel smlouvu současně posoudit v intencích ust. § 86 odst. 1, 2 téhož zákona. Dle ust. § 86 odst. 1 věta druhá citovaného zákona poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s tímto pravidlem, je smlouva dle ust. § 87 odst. 1 věta prvá téhož zákona neplatná. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného a k tomu předložila důkazy. Z nich ovšem soud dospěl k opačnému závěru než žalobkyně, totiž že žalovaný úvěr splácet schopen nebyl, když sice měl pravidelný příjem od zaměstnavatele, současně však bylo z výpisů z jeho účtu zřejmé, že s tímto příjmem nevystačí, neboť každý měsíc si vypomáhal dalšími nebankovními zápůjčkami. Samotná tato skutečnost vedla soud k uvedenému závěru, přičemž případné doplnění skutkových tvrzení stran výdajů žalovaného soud ponechal za dané situace stranou a žalobkyni ani nepoučil dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Soud tedy smlouvu o úvěru vyhodnotil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 věta prvá citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že na základě neplatné smlouvy žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 27 327,10 Kč, přičemž žalovaný oproti tomu žalobkyni uhradil 23 436,44 Kč, je žalovaný povinen v souladu s ust. § 87 odst. 1 věta třetí citovaného zákona vrátit žalobkyni rozdíl ve výši 3 890,66 Kč. Splatnost pohledávky nastala v souladu s ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku na základě oznámení o zesplatnění ze dne [datum], které bylo žalovanému prokazatelně odesláno a v němž byla stanovena lhůta k plnění do [datum]. Ode dne následujícího náleží žalobkyni v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku úrok z prodlení. Soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 890,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ode dne [datum] a ve zbytku žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, jenž byl v řízení úspěšnější než žalobkyně, dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.