107 C 111/2021-69 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 13. 4. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 425,94 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru uzavřené dne 30. 7. 2019 s úvěrovým rámcem 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Celkem na úvěr čerpal částku 19 546 Kč a uhradil celkem částku 19 365 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, zesplatnila žalobkyně úvěr ke dni 31. 12. 2020. Žalobkyně ke dni sepsání žaloby eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 8 425,94 Kč, kterou tvoří neuhrazená jistina ve výši 6 559,94 Kč, poplatky ve výši 236 Kč (poplatek za vedení účtu ve výši 59 Kč splatný dne 20. 9. 2020, 20. 10. 2020, 20. 11. 2020 a 31. 12. 2020), náklady na vymáhání ve výši 430 Kč (100 Kč za výzvu k úhradě formou obyčejného psaní a 130 Kč v případě doporučeného psaní) a smluvní pokuty ve výši 1 200 Kč. Žalovaný byl naposledy upomínán k úhradě dluhu předžalobní výzvou k plnění. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení jistiny ve výši 8 425,94 Kč a dále úrok sjednaný ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny, tj. z částky 6 559,94 Kč, který kapitalizovala ke dni zesplatnění, tj. za dobu od 1. 1. 2021 do 9. 4. 2021, ve výši 1 189,61 Kč, a dále za dobu od 10. 4. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny, tj. z částky 8 425,94 Kč, který kapitalizovala od 15. 1. 2021 do 9. 4. 2021, ve výši 161,86 Kč a dále ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 10. 4. 2021 do zaplacení. 2. V doplnění žaloby ze dne 12. 1. 2022 žalobkyně uvedla, že svou zákonnou povinnost prověřování úvěruschopnosti žalovaného naplnila důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre za využití statistického modelu, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků žalovaným. Žalobkyně také provedla lustraci žalovaného v externích registrech s negativním výsledkem. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání nařízenému na den 31. 1. 2022 se nedostavil. Žalobkyně svou neúčast omluvila a s jednáním v její nepřítomnosti souhlasila. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 7. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 17 000 Kč na nákup mobilního telefonu. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. Žalovaný uvedl, že žije ve vlastním domě či bytě s družkou, má jednu vyživovací povinnost a je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba] s příjmem ve výši 20 000 Kč měsíčně. Příjem dalších členů domácnosti činí 20 000 Kč. Účastníci si ve smlouvě sjednali v případě prodlení se splácením úvěru účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 10 % ze sjednané splatné jistiny, úroků a pojistného, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky. Dle úvěrové zprávy neměl žalovaný v době uzavírání smlouvy žádné kontrakty u žalobkyně. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný na úvěr celkem čerpal částku 19 546 Kč a uhradil částku 19 365 Kč. Výzvou ze dne 31. 12. 2020 byl žalovaný vyzván ke splacení celé zbylé částky úvěru ve výši 9 185,16 Kč do 14 dnů od sepsání. Výzva byla žalovanému odeslána dne 4. 1. 2021. Předžalobní výzvou ze dne 21. 1. 2021 odeslanou žalovanému dne 22. 1. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. 5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal částku 19 546 Kč, kterou se zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Výše uvedená smlouva je ve smyslu ust. § 1810 a následujících o. z. smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a žalobkyně jako dodavatel. Při uzavření smlouvy tak byla žalobkyně povinna postupovat také v intencích ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá soud za prokázáno, že žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Soudu byla předložena úvěrová smlouva, ve které uvedl své příjmy a další příjmy domácnosti, avšak žalobkyně netvrdila, že by tvrzení žalovaného ověřila příslušnými listinami. Na tomto místě je nezbytné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26, v němž Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Zastal tedy takový výklad zákona o spotřebitelském úvěru, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. 7. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být soudem poučena o potřebě dalšího dokazování ve vztahu k tomu, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vynaložila skutečně odbornou péči tak, jak zákon předpokládá. Takové poučení se však ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dostane pouze účastníku přítomnému u jednání. 8. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost vynaložit odbornou péči při posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho je shora uvedená smlouva ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Ve smyslu ust. § 588 o. z. k neplatnosti tohoto právního jednání soud přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak. Podle ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené zákonné ustanovení je speciální ve vztahu k ust. § 2993 o. z., podle kterého, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Vzhledem k tomu, že žalovaný čerpal částku 19 546 Kč a uhradil celkem částku 19 365 Kč, soud jej zavázal k zaplacení částky 181 Kč. Splatnost uvedené částky nastala dne 18. 1. 2021 v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. na základě výzvy žalobkyně k plnění obsažené ve výzvě ke splacení ze dne 31. 12. 2020, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru, a to do 14 dnů od sepsání výzvy, tj. do 18. 1. 2021, a od 19. 1. 2021, tedy ode dne následujícího, je v prodlení a vznikla mu v souladu s ust. § 1970 o. z. povinnost zaplatit žalobkyni vedle nezaplacené jistiny také zákonný úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 8,25 % ročně až do zaplacení. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť zbývající nároky mají oporu v absolutně neplatném právním jednání. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl negativním výrokem, když procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení prokazatelně v souvislosti s předmětným sporem nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci podle ust. § 142 o. s. ř. soud zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/2008), a proto kapitalizoval veškeré žalobou požadované příslušenství ke dni rozhodnutí soudu.