108 C 354/2021-47 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení celkem částky 15 880 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel se žalovaným dne 9. 8. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen " Smlouva), na základě které byly žalovanému téhož dne v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se je zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, [právnická osoba], jako poskytovatel půjčky, splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části ověřené dokumenty. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, jejímž podpisem žalovaný stvrdil, že úvěrující s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel úplné, pravdivé a přesné. Zákazník také potvrdil, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena Smlouva. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. V tomto směru žalobkyně poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku, která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura a ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat straně druhé, nýbrž naopak, vychází se ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaný sjednané splátky neuhradil řádně a včas, zaplatil pouze částku 2 120 Kč, nadále dluží částku 15 880 Kč s příslušenstvím v podobě sjednaného úroku a zákonného úroku z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Žalobkyně proto požaduje zaplacení jistiny a poplatku v celkové výši 15 880 Kč, kapitalizovaného sjednaného úroku, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a dále jdoucího sjednaného úroku i zákonného úroku z prodlení od 16. 1. 2021 do zaplacení. 2. Mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 9. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] dle které byly žalovanému v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal věřiteli tuto půjčku vrátit spolu s poplatky ve výši 8 000 Kč v týdenních splátkách. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že částku 10 000 Kč převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Součástí smluvních podmínek obsažených přímo ve smlouvě je prohlášení žalovaného, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení své schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a že je schopen splatit celkovou dlužnou částku v souladu s touto smlouvou. Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení smlouvy a smluvních podmínek. Dne 9. 8. 2018 je datována karta zákazníka, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán na částečný úvazek s čistou mzdou ve výši 10 000 Kč, dalšími příjmy ve výši 9 000 Kč měsíčně, výdaji na nájem a inkaso v bydlení s rodiči ve výši 2 000 Kč, osobními výdaji ve výši 7 000 Kč a výdaji splátky úvěrů ve výši 1 200 Kč. Předložil pracovní smlouvu a složenky k doložení příjmů. Prohlásil, že proti němu nejsou vedeny exekuce. Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení karty zákazníka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 [právnická osoba], [IČO], postoupila žalovanou pohledávku s příslušenstvím žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem původního věřitele ze dne 19. 2. 2021. Tímto oznámením byl žalovaný rovněž vyzván k úhradě dlužné žalované částky s příslušenstvím žalobkyni do 10 dnů od obdržení oznámení s tím, že pokud tak neučiní, bude tato částka vymáhána soudně. Oznámení bylo žalovanému odesláno dne 22. 2. 2021 Tyto skutečnosti má soud za prokázány z vyhotovení smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených případů, oznámení o postoupení pohledávky a podacího lístku. 3. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit během formou sjednaných týdenních splátek. Výše uvedená smlouva je ve smyslu § 1810 a následujících téhož předpisu smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaný jednal jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Při uzavření smlouvy tak byl věřitel povinen postupovat také v intencích § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru“), tj. před uzavřením smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr, byl věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. V žalobě popsaný způsob, jakým předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, je z pohledu zákona o spotřebitelském úvěru naprosto nedostatečný a neodpovídající zákonnému požadavku. Pouhé dotazování na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry klienta rozhodně nelze považovat za vynaložení odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti klienta tak, jak zákon vyžaduje. Stejně tak prohlášení budoucího klienta o tom, že budoucí věřitel vynaložil odbornou péči při posuzování jeho schopnosti zápůjčku splácet, není schopno vyvolat zákonem předpokládaný důsledek platnosti smlouvy. Nepřiléhavý je také odkaz žalobkyně na to, že její právní předchůdce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení klienta. Budoucímu věřiteli není zákonem uložena povinnost či poskytnuto právo spoléhat na správnost a pravdivost tvrzení budoucího klienta. Zákonem je mu uložena povinnost vynaložit odbornou péči na to, aby prověřil, zda budoucí klient je či není schopen případný úvěr splácet. Tuto zákonnou povinnost nelze obcházet odkazem na dobrou víru v poctivé jednání spolukontrahenta. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených v řízení nemá pak soud za prokázáno, že předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Soudu byla předložena karta zákazníka, avšak nikoliv listiny prokazující zejména tvrzené příjmy a výdaje žalovaného. Jako nevěrohodný se jeví údaj o výši tzv. dalších příjmů. K jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žalobkyně nedostavila a zbavila se tak možnosti být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě dalšího dokazování o této rozhodné skutečnosti, přičemž toto poučení je soudem poskytováno pouze a jedině při ústním jednání. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost vynaložení odborné péče při posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a v důsledku toho je smlouva o zápůjčce neplatná ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. Plnil-li proto původní věřitel z neplatné smlouvy o zápůjčce žalovanému částku 10 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění mohlo vzniknout na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný však žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, zaplatil již před podáním žaloby částku 2 120 Kč. Tuto částku je třeba odpočítat od nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly. S ohledem na výše uvedené bylo žalobě vyhověno pouze co do částky 7 880 Kč, neboť žalovaný částku 2 120 Kč představující jeho bezdůvodné obohacení vzniklé na základě absolutně neplatného právního jednání žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, již zaplatil. Zbývající části uplatněného nároku žalobkyně (s výjimkou zákonného úroku z prodlení z částky 7 880 Kč) byly zamítnut