5 C 256/2020-38 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela dne [datum] se [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalované úvěr ve výši [částka] a žalovaná se zavázala vrátit věřitelce jistinu úvěru a dále kapitalizovaný úrok, poplatek za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru a inkasní poplatek, tedy celkovou částku [částka] ve 14 měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná dne [datum]. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením úvěru a dosud dluží jistinu úvěru ve výši [částka], úrok ve výši [částka], poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši [částka], poplatek za sjednání úvěru ve výši [částka] a poplatek za inkaso splátek v hotovosti ve výši [částka]. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o.s.ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště, což je [obec], [anonymizována dvě slova]. Z ust. § 46b písm. a) o.s.ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedla. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o.s.ř., a to ke dni [datum], tedy více než deset dní před prvním jednáním. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. [právnická osoba] a žalovaná podepsaly dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované (v postavení spotřebitele) spotřebitelský úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli úrok ve výši [částka], poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka], náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši [částka] a poplatek za inkaso splátek v hotovosti ve výši [částka], to vše ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po [částka]. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. 4. K dotazu soudu žalobkyně uvedla, že předchozí věřitelka posuzovala schopnost žalované úvěr splácet podle následujících kritérií: 1. Maximální počet tří závazků u jiných věřitelů, 2. 0 zahájených exekučních řízení, 3. Negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, 4. Uvedení příjmů, výdajů, 5. Lustrace v ISIR, Centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. K důkazu žalobkyně doložila žádost o úvěr, ze které vyplývá, že žalovaná byla v době poskytnutí úvěru invalidní důchodkyně s důchodem ve výši [částka], výdaje na bydlení činily [částka], výdaje na dopravu, jídlo, osobní náklady činily [částka], výdaje na telefon [částka]. Použitelný příjem tedy činil [částka], žalovaná byla svobodná, bezdětná. Z důkazů předložených žalobkyní nevyplývá, že by poskytovatel úvěru důsledně zjišťoval výši příjmů a výdajů žalované (v žádosti o úvěr jsou sice odškrtnuta políčka„ Ověřeno“, nicméně žalobkyně nepředložila kopii důchodového výměru (či poštovní poukázky). Z žádného dokladu nevyplývá, že by si žalobkyně zjišťovala strukturu výdajů žalované a že by před poskytnutím úvěru zjišťovala, jaké má žalovaná závazky u třetích osob (půjčky, úvěry). Přitom soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaná si v březnu 2017 vzala úvěr od [právnická osoba] ve výši [částka], přičemž měsíční splátka činila [částka] (tato splátka není v měsíčních výdajích nijak zmíněna). Dále je soudu z úřední činnosti známo, že žalovaná má více exekucí a již v roce 2017 byla zadlužená. 5. Pohledávka za žalovanou byla původní věřitelkou postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 6. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud dluží z celkové částky [částka] částku [částka], z toho vyplývá, že žalovaná uhradila předchozí věřitelce částku [částka]. 7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 8. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soud dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 9. Žalobkyně neprokázala, že by předchozí věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Předchozí věřitelka se spokojila s údaji poskytnutými žalovanou ohledně výše příjmů a výdajů, tyto nijak blíže neověřovala. Tvrzený invalidní důchod žalované činil v době poskytnutí úvěru pouze necelých [částka]. Při takto nízkém příjmů měla být věřitelka obzvlášť pečlivá a zjišťovat důsledně strukturu výdajů žalované, zejména si měla ověřit, zda žalovaná skutečně nemá jiné závazky. Předchozí věřitelka však nepostupovala důsledně dle § 87 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru a spolehla se pouze na údaje sdělené žalovanou. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o.z. ve spojení s ustanovením § 588 o.z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou