5 C 241/2021-61 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 12. 8. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky a) 58 695 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 59 195 Kč ve výši 8,25 % ročně od 30. 12. 2020 do 11. 1. 2021 ve výši 162,79 Kč a zákonného úroku prodlení z částky 58 695 Kč ve výši 8,25% ročně od 12. 1. 2021 do zaplacení, b) částky ve výši 13 011,50 Kč a c) úroku ve výši 10 % ročně z částky 46 440,34 Kč od 30. 12. 2020 do 9. 10. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 22. 10. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě převzal žalovaný finanční hotovost 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši nominální úrokové sazby 90,82 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách po 4 579 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti ([příjmení] a [anonymizováno]), jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, když celkem uhradil částku 18 316 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 499 Kč za prodlení s úhradou splátky úvěru a dále právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 2 x 200 Kč. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru denně. Žalobkyně tak uplatňuje novou jistinu úvěru ve výši 57 796,12 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 499 Kč, náklady na vymáhání ve výši 400 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru za období od 30. 12. 2020 do dne vyhotovení žaloby ve výši 13 011,50 Kč. Žalobkyně dále požaduje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 10 % ročně. 2. Žalovaný uvedl, že dlužnou částku nerozporuje, nicméně z důvodu, že na sebe podal návrh na oddlužení, neboť má více nesplácených úvěrů, není schopen dlužnou částku uhradit jednorázově. Předpokládá, že jeho dluh bude řešen v rámci insolvenčního řízení. 3. Žalobkyně prokázala, že dne 22. 10. 2019 poskytla žalovanému částku 50 000 Kč (viz doklad o vyplacení úvěru na č.l. 14 spisu), a to na základě návrhu smlouvy o úvěru podepsaného žalovaným dne 22. 10. 2019, který byl schválen žalobkyní dne 23. 10. 2019 (viz návrh smlouvy o úvěru a oznámení o schválení úvěru). 4. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, zejména že by zjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, zda má tento dluhy, které splácí, a jaká je majetková situace žalovaného. Žalobkyně doložila detaily platby, výplatní pásky a pracovní smlouvu (č.l. 17 až 23 spisu), z nichž vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 23 000 Kč. Z listiny nazvané Hodnocení klienta (č.l. 24 až 25 spisu) vyplývá, že žalobkyně vycházela z příjmů žalovaného ve výši 23 000 Kč a z výdajů žalovaného ve výši 8 736 Kč, přičemž za výdaj považovala životní minimum 3 410 Kč, splátky [právnická osoba] ve výši 3 826 Kč, náklady na bydlení ve výši 1 400 Kč a ostatní náklady ve výši 100 Kč. Žalovaný však měl již v době poskytnutí úvěru další úvěr u společnosti [právnická osoba] ve výši 400 000 Kč, jehož splátka činila 6 900 Kč. Tento závazek nebyl nijak zohledněn. Soud poučil žalobkyni dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) o tom, že je povinna prokázat, jakým způsobem zjišťovala a ověřovala výdaje žalovaného a zda provedla lustraci žalovaného v registrech dlužníků. Žalobkyně však přes poučení, kterého se jí dostalo, nenavrhla žádné důkazy. 5. Předžalobní výzva ze dne 19. 5. 2021 (viz č.l. 11 spisu) byla žalovanému odeslána doporučeně dne 19. 5. 2021 (viz podací arch č.l. 12 spisu), dostala se tedy do právní sféry žalovaného. 6. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 7. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 8. Žalobkyně neprokázala, že by zjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, když si ověřila pouze tvrzené příjmy žalovaného, žádným způsobem však nezkoumala výdaje žalovaného a jeho stávající závazky. Přesto žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Soud vycházel ze shodného tvrzení účastníků, že žalovaný dosud uhradil na dluh částku 18 316 Kč. <i>9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 14. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a ú