6 C 115/2021-57 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 11. 5. 2021 domáhala na žalovaném -) zaplacení částky 49 531 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 53 220 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 1. 2020 do 20. 11. 2020 ve výši 295,67 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 49 531 Kč ve výši 10 % ročně od 21. 11. 2020 do zaplacení, -) zaplacení částky 9 362,13 Kč, -) zaplacení úroku ve výši 95,92 % p.a. z částky 43 851,28 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 6. 2020 dosáhne částky 212 486 Kč, -) zaplacení náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 4. 6. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému vyplatila částku 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši efektivní úrokové sazby 151,63 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 689 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti ([příjmení] a [anonymizováno]), jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, když celkem uhradil částku 38 890 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč, a dále na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 499 Kč. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru denně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně prokázala, že dne 4. 6. 2019 poskytla žalovanému částku 45 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru, která byla účastníky podepsána dne 4. 6. 2019. 4. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, zejména že by zjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, zda má žalovaný dluhy, které splácí, a jaká je jeho celková majetková situace. Žalobkyně doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu a výpis z účtu prokazující vyplacení mzdy žalovanému. Z těchto dokladů vyplývá, že žalobkyně si ověřovala, jaké jsou skutečné příjmy žalovaného, tedy že žalovaný má příjem od zaměstnavatele ve výši cca 18 500 Kč měsíčně. Pokud však jde o výdaje žalovaného, žalobkyně se zcela spolehla na tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 3 410 Kč (životní minimum), náklady na bydlení činí 1 400 Kč a ostatní náklady (doprava, kurzy, záliby apod.) činí 150 Kč. Celkové výdaje žalovaného tak měly činit pouze 4 960 Kč, tyto výdaje však nebyly žalovaným žalobkyni nijak doloženy. Z žádného důkazu nevyplývá, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků, když doložena byla pouze lustrace v [příjmení] a [anonymizováno]. 5. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam, když tyto důkazy neprokazovaly skutečnost, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. 6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 7. Žalobkyně nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, když si ověřila pouze tvrzené příjmy žalovaného, žádným způsobem však nezkoumala tvrzené výdaje žalovaného, které byly dle názoru soudu značně podhodnocené (zejména tvrzené náklady na bydlení ve výši 1 400 Kč měsíčně a ostatní náklady ve výši 150 Kč měsíčně). Přesto žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 45 000 Kč na základě smlouvy o úvěru. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradila na dluh částku 38 890 Kč. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 12. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 13. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 14. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přih