6 C 234/2020-132 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 8. 9. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 71 773 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 71 773 Kč od 21. 2. 2020 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 10. 5. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 71 773 Kč. Úvěr byl poskytnut na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], a to pod variabilním symbolem [číslo]. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky do dne splatnosti úvěru, tj. do 20. 2. 2020, nevrátil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. 3. Žalobkyně ani žalovaný se k jednání nedostavili, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 4. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, když k této skutečnosti neoznačila žádný důkaz. Žalobkyně se k jednání opakovaně nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že je povinna navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, že původní věřitelka náležitě zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, zejména zda a jaké si vyžádal doklady o příjmech a výdajích žalovaného, o tom, zda a jaké má případné úvěry či půjčky u třetích subjektů, zda své závazky řádně splácí, zda nemá exekuce apod. Taktéž nemohla být žalobkyně poučena o potřebě doplnění důkazů k prokázání tvrzení o výši vyplaceného úvěru žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 5. 2018 a o povinnosti doplnit svá tvrzení. 5. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 40 266 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru sjednané přes internet dne 10. 5. 2018. Tato skutečnost byla prokázána předmětnou smlouvou o úvěru a výpisem z účtu žalovaného. Ve smlouvě o úvěru byl nastaven úvěrový limit do výše 50 000 Kč, RPSN činilo 262,91 %. Z výpisu z účtu žalovaného dále vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) ode dne uzavření smlouvy o úvěru celkem částku 94 128,47 Kč. 6. Soud má za prokázáno, že původní věřitelka oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Oznámení bylo žalovanému odesláno doporučeně dne 23. 7. 2020. 7. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam. 8. Ze shora provedených listinných důkazů soud učinil následující skutkový stav. 9. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 5. 2018 peněžní prostředky v celkové výši 40 266 Kč. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně sice obecně tvrdila, že původní věřitelka ověřovala úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, žalobkyně však nenavrhla jediný důkaz k prokázání svých tvrzení. 10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 18. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový,