16 C 116/2022-61 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 6. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 227,75 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč, částku 978 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč. 2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela na základě žádosti o online půjčku na stránkách [webová adresa] s žalovanou dne 28. 7. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] platnou ke dni 28. 7. 2021, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky a na jejímž základě poskytla žalované bezhotovostní úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit dlužnou částku s příslušenstvím v celkové výši 6 000 Kč do 27. 8. 2021. Žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas. 3. Pohledávka za žalovanou byla žalobci postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, což bylo žalované oznámeno. Před podáním žaloby byla žalované zaslána upomínka ze dne 2. 6. 2022. 4. Ve věci byl vydán platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná dne 24. 7. 2022 odpor, doplněný dne 22. 8. 2022, ve kterém uvedla, že je pravdou, že uzavřela elektronicky smlouvu s právním předchůdcem žalobce. Tehdy byla ve velmi špatné finanční situaci a její tehdejší přítel ji k půjčce donutil a ona se nedokázala bránit. Když utíkala od přítele, zabavil jí veškeré dokumenty, proto nemá k dispozici ani smlouvu či obchodní podmínky. Žádala právního předchůdce žalobce o zaslání dokumentů mailem, ale nebylo na to reagováno. Dále žalovaná podotkla, že při uzavírání úvěru nebyla nijak zkoumána její úvěruschopnost, nebyly po ní vyžadovány žádné doklady o jejích platbách, pouze provedla kontrolní platbu z jejího bankovního účtu. 5. Na výzvu soudu k doplnění, jakým způsobem žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované žalobkyně dne 30. 8. 2022 (č.l. 58) uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úrvěruschopnost žalované nahlížením do registrů (insolvenční rejstřík, bankovní registr klientských informací, nebankovní registr kienteksých informací). K tomu však nedoložila žádné důkazy. 6. Soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise. 7. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. 8. [právnická osoba], poskytla žalované dne 28. 7. 2021 převodem na účet peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč (viz výpis z účtu na č.l. 24-25), a to na základě smlouvy o úvěru (viz smlouva č.l. 22-23, obchodní podmínky na č.l. 14-21). Ve smlouvě se žalovaná zavázala vrátit původnímu věřiteli částku 6 000 Kč, když délka splatnosti činila 30 dnů, tedy do 27. 8. 2021. Žalovaná nehradila řádně a včas, na což byla upomínána (viz upomínka na č.l. 26, 27). 9. [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 31-44 spisu). Toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 2. 2022 (č.l. 29-30). 10. Předžalobní výzva byla na adresu žalované odeslána dne 2. 6. 2022 doporučeně (č.l. 28). 11. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalované. 12. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 14. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala výdaje žalované. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. 16. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 6 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně stran dosavadního splácení žalované, které žalovaná nijak nezpochybnila, že na dlužnou částku nebylo hrazeno ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani