16 C 71/2022-59 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne 9. 2. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 072 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozhodnutí a dále úhrady nákladů řízení ve výši 6 934 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 15. 2. 2022 uzavřela s žalovaným smlouvu ke službě [anonymizováno] účet – Smlouvu o nákupním účtu ve znění všeobecných obchodních podmínek pro zákazníky a ceníku platných ke dni uzavření smlouvy. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku. Žalobce je právnickou osobou poskytující zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení. Objednávku služby, kterou žalobce nabízí, lze provést na stránkách vybraného e-shopu při objednání zboží a žalobkyně má s těmito vybranými obchody uzavřenu rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je postoupení práv těchto obchodů požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Dle této smlouvy se žalobkyně zavazuje uhradit obchodům kupní cenu za zákazníka a ten se v případě, že od kupní smlouvy neodstoupení do 14 dnů od doručení zboží, zavazuje uhradit žalobkyni kupní cenu. Žalovaný zároveň využil i služby [anonymizováno] karta, kterou si žalovaný prostřednictvím účtu objednal. Karta je platební prostředek, kterým lze zaplatit zboží kupní cenu prostřednictvím účtu, kdy celkový limit pro platby je dán zůstatkem na účtu. Na základě smlouvy o účtu byla žalovanému zřízena služba [anonymizováno] nákupní účet s limitem odložených plateb žalovaného až 10 000 Kč. Žalovaný využil celkem služby ve výši 7 310 Kč, kdy žalovaný se zavázal uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že si zboží po 14denní lhůtě ponechá. Žalovaný neuhradil ničeho a dlužná částka zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 7 310 Kč a dlužné poplatky ve výši 1 762 Kč. Žalobce zaslal žalovanému dne 24. 11. 2021 předžalobní výzvu k úhradě. 2. Okresní soud v Kroměříži dne 15. 2. 2022 vydal ve věci elektronický platební rozkaz č.j. EPR 26935/2022-8, který byl usnesením ze dne 5. 4. 2022 zrušen v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Usnesením ze dne 5. 5. 2022, č.j. 16 C 71/2022-37 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě. 3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 20. 6. 2022 (č.l. 50-53) svou žalobu doplnila tak, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když sama aktivně zjišťovala a ověřovala ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli v dostupných i neveřejných rejstřících platební morálku klienta. Vychází též z historických informací o spotřebiteli. Osobní údaje pak byly ověřeny dle fotokopií dokladů totožnosti žalovaného. Žalobkyně ověřovala platební morálku žalovaného jednak z interní databáze žalobce, jednak na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, ve kterých žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 27 000 Kč a výdaje 3 000 Kč a splátkové zatížení mimo žalobce ve výši 6 000 Kč. Dále provedla žalobkyně lustraci v insolvenčním rejstříku, [příjmení], [příjmení] a dalších registrech. K tomu předložila výstup z interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vytištěný dne 10. 6. 2022. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalovanému byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Následně bylo stejným způsobem žalovanému doručeno předvolání k prvnímu jednání nařízenému na den 29. 8. 2022. 5. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Právní zástupce žalobkyně, který se řádně dostavil, navrhl, aby bylo žalobě vyhověno v plném rozsahu a žalobkyni byly přiznány náklady řízení ve výši 9 112 Kč. Po poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ohledně důkazní povinnosti k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkázal na podané vyjádření a obsah spisu a uvedl, že nemá návrhů na doplnění dokazování. 6. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve svém vyjádření žalobkyně tvrdila, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doložila však pouze výstup z interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vytištěný dne 10. 6. 2022. Tvrzené příjmy a výdaje žalovaného nebyly doloženy žádnými doklady, a to ani u jednání po výzvě soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Stejně tak nebyl doloženy žádné jiné doklady k danému tvrzení. Pokud žalobkyně vycházela z neověřených údajů poskytnutých žalovaným, měla mít objektivně pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. 7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 8. Dne 15. 2. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva k službě [anonymizováno] (viz smlouva na č.l. 13-14), a to ve znění všeobecných obchodních podmínek (č.l. 15-19, č.l. 24-27) a všeobecných obchodních podmínek ke kartě [anonymizováno] (č.l. 20-23). Součástí ujednání byl i ceník (č.l. 28-29). Žalovanému bylo za únor 2021 (viz č.l. 30) vyúčtováno celkem 10 474, 01 Kč se splatností 15. 3. 2021, kdy z této částky činila smluvní pokuta částku 2 830,01 Kč a poplatek za prodlení 1 286 Kč; dále vyúčtování za březen 2021 (viz č.l. 31) na částku 1 896,52 Kč splatnou dne 15. 4. 2021. Z této částky činila smluvní pokuta 468,52 Kč a poplatek za prodlení částku 476 Kč. Dopisem ze dne 24. 11. 2021 (viz č.l. 32 -33) byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby. Ve výzvě byl dluh po splatnosti vyčíslen na částku 11 227,57 Kč s příslušenstvím, který měl být uhrazen do 7 dnů od datace výzvy. 9. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 24. 11. 2021 (viz č.l. 32-33). 10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 11. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 12. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její os