5 C 162/2022-67 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2020 domáhala na žalovaném zaplacení částky 6 270 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II tohoto rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 23. 6. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s poplatkem ve výši 5 920 Kč splatit v 58 týdenních splátkách po 240 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 7 650 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalovanému byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř., tj. 11. 8. 2022. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Současně se žalobou doručil soud žalovanému předvolání k prvnímu jednání nařízenému na den 29. 8. 2022. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila pouze kartu zákazníka, ze které je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalovaného ve výši 11 000 Kč, žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalovaného, jeho majetkové poměry. Neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků. Za situace, kdy žalovaný měl velmi nízký doložený příjem 11 000 Kč, navíc vůči němu byla vedena exekuce, jak vyplývá z karty zákazníka, měla mít původní věřitelka objektivně pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o své důkazní povinnosti. 4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 5. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 6. 2017 peněžní prostředky v celkové výši 8 000 Kč, aniž by předtím důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný dosud uhradil původní věřitelce částku 7 650 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. 6. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 9. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru ze dne 23. 6. 2017 absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala výdaje žalovaného a nepřihlédla k exekuci žalovaného. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. 10. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 8 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil částku 7 650 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu úvěru ve výši 350 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru