5 C 212/2022-43 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 5. 2022 domáhala na žalované zaplacení 16 493,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 493,87 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 883,55 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 296,59 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 909,05 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 5. 2. 2020 uzavřela společnost [právnická osoba] se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které obdržela žalovaná finanční hotovost ve výši 20 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 17 184 Kč a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč Smlouva byla uzavřena na základě žalovanou písemně vyplněné žádosti o úvěr, do které žalovaná uvedla základní údaje o své osobě, dále okolnosti vypovídající o její finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výdajů a požadovanou výši úvěru. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, když uhradila celkem částku 7 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena původní věřitelkou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021. V důsledku prodlení žalované vzniklo původní věřitelce právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny 16 493,87 Kč od 6. 4. 2021 do 29. 11. 2021, tj. ve výši 3 909,05 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud má za prokázané následující skutečnosti. 4. Výpisem z obchodního rejstříku byla prokázána právní subjektivita žalobkyně. 5. Dne 5. 2. 2020 požádala žalovaná společnost [právnická osoba] o úvěr ve výši 20 000 Kč a v žádosti uvedla, že je na mateřské dovolené, její příjem činí 10 000 Kč měsíčně, má výdaje na bydlení, energie ve výši 1 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a ostatní ve výši 5 590 Kč. Dále uvedla, že je svobodná, žije u matky, má jedno dítě, základní vzdělání, nemá bankovní účet (viz žádost o úvěr č.l. 15 spisu). 6. Téhož dne 5. 2. 2020 byl žalované poskytnut v hotovosti úvěr ve výši 20 000 Kč, což žalovaná stvrdila podpisem smlouvy o úvěru. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit společně s příslušenstvím ve výši 17 184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč RPSN činila 272,44 %. Ve smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (viz smlouva o úvěru na č.l. 16 až 17 spisu). 7. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovanou na žalobkyni (viz smlouva a ostatní doklady č.l. 18 až 31 spisu). Původní věřitelka oznámila postoupení pohledávky žalované dopisem ze dne 11. 1. 2022 (č.l. 32 spisu), který odeslala doporučeně žalované dne 12. 1. 2022 (viz č.l. 33 spisu). 8. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam, když neobsahovaly žádné pro věc relevantní skutečnosti. 9. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 10. Žalovaná požádala původní věřitelku o úvěr ve výši 20 000 Kč a současně v žádosti vyplnila údaje o své osobě, ze kterých vyplývá, že žalovaná byla na mateřské dovolené, byla svobodná, jejím jediným příjmem byla mateřská ve výši 10 000 Kč, žila s matkou a měla jednu vyživovací povinnost. Téhož dne poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka ověřila výdaje žalované, že by provedla lustraci žalované v rejstřících dlužníků apod. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. 11. V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to konkrétně s ust. § 3028 odst. 1, posuzoval soud věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku, a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 9. 2021 (tedy ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru). <i>12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> 13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. <i>14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> <i>15. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: 18. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí z