5 C 213/2022-57 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 9. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 8 188 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 188 Kč od 1. 5. 2022 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že dne 2. 8. 2021 uzavřela se žalovaným prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] ve které bylo ujednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému na požádání peněžní prostředky do určité výše a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za čerpání úvěru a úrok. Na podkladě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Poplatek za čerpání úvěru byl dohodnut na 20 % z čerpané jistiny úvěru (tj. ve výši 1 000 Kč) a dále byl sjednán úrok ve výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě, že se stane celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy, byl žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 8 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Celkem požadovaný úrok činí 4 245 Kč. V bodě 6.6 smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení žalovaného se splácením dluhu či jeho části je žalovaný povinen hradit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Žalobkyně uplatňuje účelně vynaložené náklady ve výši 121 Kč měsíčně (tj. 4 x 121 Kč měsíčně). Žalovaný dosud na dluh uhradil částku 2 541 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byla žaloba doručena do vlastních rukou na adresu jeho trvalého bydliště, tj. adresa uvedená v záhlaví rozsudku, neboť žalovaný nemá datovou schránku ani si nezvolil jinou doručovací adresu. Z § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla žalovanému doručena dne 30. 9. 2022 uložením, a to v souladu s ustanovením § 49 odst. 2 věta druhá a třetí ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. Předvolání k prvnímu jednání bylo žalovanému doručeno stejným způsobem dne 25. 10. 2022. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. 4. Žalobkyně a žalovaný sjednali přes internet smlouvu o úvěru, na základě které původní věřitelka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, když k tomuto předložila pouze výplatní pásku žalovaného za jeden měsíc. Žalobkyně však nedoložila, že by provedla lustraci žalovaného v příslušných rejstřících dlužníků, že by zjišťovala, zda a jaké má žalovaný závazky a zda tyto řádně splácí. Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc červenec 2021 vyplývá, že žalovaný čerpal v tomto měsíci půjčky od společnosti [právnická osoba], [webová adresa], [právnická osoba] a že měsíční výdaje žalovaného činily 28 230 Kč a zcela jednoznačně převyšovaly jeho příjmy ze zaměstnání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být tudíž poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. 5. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil částku 2 541 Kč. 6. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. 7. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. 8. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 9. Soud má v dané věci za to, že žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného, neboť vycházela pouze z čistého měsíčního příjmu žalovaného doloženého jednou výplatní páskou. Žalovaný přitom byl majitelem bankovního účtu, žalobkyni tudíž nic nebránilo ověřit si, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného výpisem z účtu žalovaného. Žalobkyně si měla a mohla ověřit především to, zda žalovaný čerpal další půjčky a zda tyto půjčky řádně splácí, což však neučinila. Z toho důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná. 10. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 5 000 Kč. Žalovaný má povinnost tvrdit a prokázat, zda a jakou částku žalobkyni uhradil. Žalovaný v tomto směru ničeho netvrdil, soud proto vycházel ze skutkových tvrzení žalobkyně, podle kterých žalovaný uhradil částku 2 541 Kč. Soud proto uložil žalovaném